V době, kdy na Yukonu propukla gold rush, u Amazonky vrcholilo ještě horší šílenství. Jeho cílem však nebylo rýžování zlata, nýbrž sběr lepkavé šťávy z jednoho místního stromu, jež na vzduchu tuhne a postupně se mění na zvláštně pružnou hmotu. Onou šťávou je latex, oním stromem kaučukovník brazilský a onou hmotou přírodní pryž. 19. století totiž nebylo jen stoletím elektřiny a páry, ale také gumy, která pomohla roztočit kola textilního, elektrotechnického i automobilového průmyslu, ať už šlo o výrobu galoší, pláštěnek, hadic, těsnění nebo pneumatik. Drancování jihoamerických pralesů ukončil teprve německý vynález syntetického polyisoprenu.
Kaučuková nebo bledulová horečka?
Zatímco zlatá horečka trvala pouhé tři roky, její kaučuková sestřenice zuřila přes třicet let. Několikanásobně vyšší proto byly zisky spekulantů i škody, jež napáchali. Pro představu: mezi roky 1879 – 1912 byly z Brazílie vyvezeny tisíce tun komodity, která se na světových trzích prodávala za stejnou cenu jako stříbro. Uprostřed amazonské džungle díky tomu vyrostl Manaus: moderní velkoměsto, jež mělo elektřinu zavedenou dříve než většina evropských metropolí. V roce 1897 tam dokonce otevřeli opulentní budovu opery, která je na rozdíl od českého Národního divadla skutečně zlatá. Prý byla postavena jenom proto, aby tam mohl zazpívat slavný Enrico Caruso.
Jakou souvislost má honba za přírodní pryží s dobrodružným putováním po severních Čechách? Každý rok na jaře zde totiž probíhá něco, co kaučukovou horečku nápadně připomíná. Cílem hromadných nájezdů však není Hevea brasiliensis, nýbrž Leucojum vernum. Stovky výletníků pachtících se za bělavými kvítky jsou nicméně stejně zběsilí jako někdejší sběrači latexu. Ačkoliv se většina z nich chová ohleduplně, vždycky se mezi nimi najdou tací, kteří po bledulích šlapou, trhají je nebo dloubou, aby je mohli pěstovat na vlastních zahrádkách. Tuzemské lužní a suťové lesy jsou tak plundrovány podobně jako pralesy v Jižní Americe, byť v menším měřítku.
Převážně v Čechách, částečně na Moravě
Kaučukovník brazilský a bledule jarní mají společné i to, že původně šlo o endemity, jež byly uměle vysazeny mimo svůj přirozený areál. Prvně jmenovaný rostl výlučně v Amazonii, odkud byl koncem 19. století zavlečen do Afriky a jihovýchodní Asie. Leucojum vernum se zase vyskytovala jen ve střední Evropě (převážně v Čechách, částečně na Moravě). Dnes ji přitom najdeme i ve Skandinávii, ve Španělsku nebo na Floridě. Bledule jarní naštěstí neprodukuje žádnou surovinu, která by se dala zpeněžit. Ceněna je pouze symbolicky: jako jeden z poslů jara, byť patří až do druhého sledu. Značně zaostává za sněženkou, jež občas kvete v lednu a výjimečně i v prosinci.
Pokud rovněž patříte mezi lovce jarního kvítí, avšak nechcete se prodírat hordami zvědavců v českolipském Pekle, vydejte se z Lovečkovic do Sebuzína přes Hlupici, Rýdeč a Čeřeniště čili tudy –>. Většinou půjdete po starých neznačených cestách, na kterých potkáte leda srnky a divočáky. Jde o relativně lehkou šestnáctikilometrovou trasu plnou netypických pohledů na Sedlo, Bukovou horu, Kalich, Pannu, Kuklu a další kopce, jež navíc představuje jednu z mála středohorských hřebenovek. Hlavní atrakcí výletu ovšem nejsou výhledy, nýbrž romantická soutěska Rytiny, která si v ničem nezadá s nedalekou Průčelskou roklí.
Tajný tip:
Bledule rostou hned za Čeřeništěm – na úplném začátku soutěsky. Najdete jich tam celé záhony. Předtím se ale nezapomeňte porozhlédnout po Babinských loukách, které jsou plné ještě rozmanitější a vzácnější jarní květeny. Vedle Leucoja verna na nich bují sasanka hajní, prvosenka vyšší i jarní, řeřišnice luční či blatouch bahenní. To je ostatně důvodem, proč jde o chráněnou přírodní památku. A pokud byste místo šestnácti kilometrů zvládli ujít devatenáct, z autobusu vystupte až na zastávce Levínské Petrovice, rozcestí. Žlutá značka vás z něj dovede zadem do Lovečkovic: malebným, leč naprosto utajeným údolím osady Hradiště. Na jaře to tam kvete o sto pryč!
