Musíme si pomáhat

Příběh Josefa a Marie Čížkových, kteří ve svém bytě ukrývají židovského uprchlíka Davida Wienera, je napínavý, dojemný a groteskní zároveň. S jemnou nadsázkou ukazuje každodenní realitu protektorátu plnou drobných dilemat, která rozhodují o životě a smrti. Jeho největší síla spočívá v tom, že zobrazuje smutné období naší historie, aniž by poučoval či mentorsky zvedal varovný prst. Pracuje s neprvoplánovými a životnými postavami; neprezentují se tu žádní jednoznační hrdinové ani padouši. Sledují se osudy lidí, kteří se bojí, přežívají, dělají chyby a přitom si zachovávají lidskost – ať už se to projevuje statečností, zbabělostí nebo obojím zároveň.

Češi si v průběhu 20. století osvojili určitou strategii přežívání. Nejde o národní charakter, jak se často tvrdí, ale o soubor návyků vynucených opakovanou zkušeností s autoritářskými režimy. Přizpůsobení bylo běžným způsobem, jak se vyhnout přímému střetu. Výsledkem byla společnost, ve které je obtížné hledat jednoznačná hrdinství, protože většina energie byla věnována tomu, jak projít nepovšimnut.

„Musíme si pomáhat pro nás není jen vyprávěním o protektorátu, ale i zprávou o tom, co z té doby zůstalo v nás. V otázkách, které klade, nenabízí snadné odpovědi a my doufáme, že naše diváky nebude pouze bavit či dojímat, ale také je dovede k přemýšlení o tom, jací vlastně jsme,“ říká dramaturg Jiří Janků a dodává: „Přestože zpracováváme nelehké téma, doufáme, že se z naší inscenace nevytratí koření humoru. Ten totiž my Češi milujeme a schováváme se za něj, mnohdy i v těch nejvypjatějších situacích. Humor pro nás nebývá pouhým únikem, ale jakousi obrannou strategií.“

Další výraznou tematickou linkou inscenace je otázka národnostního soužití. Česká kotlina byla vždy jakýmsi středoevropským tavícím kotlem, ve kterém se míchala především kultura a společnost česká, německá a židovská, mnohdy ovšem obohacená také o vlivy slovenské, maďarské a polské. Pokud byste tento pomyslný kotel rozžhavili, promíchali a nechali pomalu pracovat, vyextrahujete pravděpodobně podstatu dnešního češství. Výsledkem bude národ, který sice občas tvrdí, že je „svůj“, ale ve skutečnosti v sobě nese genetickou, kulturní a historickou paměť všech výše uvedených vlivů. Musíme si pomáhat připomíná právě tuhle propojenost, ukazuje, že naše identita není daná rodokmenem, ale vztahy. A že česká národní povaha vznikala právě na průsečíku těchto soužití, konfliktů i příměří.

Režisér inscenace Petr Svojtka k tomu dodává: „Společně s Jiřím Janků se české národní povaze, židovské otázce a reflexi soužití s jinými národy věnujeme ve svých inscenacích již mnoho let. Jsem proto moc rád, že jsme na tuto linii mohli navázat i tady v Liberci a právě touto inscenací. Baví mě její tragikomická dvojlomnost – má v sobě humor, který místy zamrazí, a drama, které občas rozesměje.“

Inscenace je postavena na týmové herecké souhře a tradičně se opírá o vynikající výkony všech protagonistů. Těšit se můžete na Tomáše Váhalu v roli Josefa, Kateřinu Kornhäuserovou v roli Marie, Daniela Tomana v roli ukrývaného Davida či hostujícího Viktora Javoříka v roli Horsta Prohasky. Skvěle je doplňují i další členové souboru Václav Helšus, Martin Stránský, Martin Polách, Jana Hejret Vojtková a Stavros Pozidis.