V srpnu 1968 přišli Rusáci, tedy vlastně bratrská a spřátelená vojska téměř celé Varšavské smlouvy. Po téměř idylických a nadějeplných šedesátých letech to byl velmi ostrý střih. A i když se následná normalizace projevila nejdřív v hlavním městě, nakonec se proplížila do celé republiky – a Most nebyl výjimkou.
V Mostě musíme k nové mezinárodní situaci připočíst i to, že bylo rozhodnuto o likvidaci historického města, o likvidaci rozsáhlé oblasti, která padla na oltář těžby uhlí. (Mimochodem, spory o to, jaký ekonomický význam tahle strategie měla, se stále vedou – a já, jako neodborník, jsem jednoznačně na straně těch, kteří to považují za hovadinu.)
Stejně postižený byl ale celý kraj.
Miloš Libich v knize Mostecké divadelní století píše:
„Jestli byla hubená 70. léta způsobena politickou situací, odchodem ředitele a dramaturga Lubomíra Poživila do Prahy, přízrakem pomalu se rozpadajícího města a blížícím se zánikem historické divadelní budovy, nebo prostě jenom rezignací Mosteckých na cokoliv nového, umělecky zajímavého, co by tradiční obecenstvo vytrhlo z letargie a přilákalo diváky z Mostu a okolí znovu usednout do hlediště, to se dneska už těžko posuzuje – a názory účastníků, pokud vůbec chtějí na tu dobu vzpomínat, se liší. […] Na situaci se jistě podepsalo […] hloupé politické ovzduší té doby, vynucené změny v repertoáru a samozřejmě strach.“
Hrála se klasika, divadelní popík, řeklo by se, ale také samozřejmě díla autorů ze socialistického zahraničí – hlavně ze země, kde zítra znamená včera, nebo jak se to říkalo – tedy ze Sovětského svazu a také z NDR.
Když čtete kapitoly, které se věnují tomuto, vlastně ne tak vzdálenému historickému období, je převažujícím pocitem zmatek. A zmar.
Byrokratické, tehdejší nomenklaturou dosazené vedení vidělo předtím divadlo a divadelní provoz maximálně z vlaku. Kumštýři byli v defenzivě – a než by se bojovalo o dobré divadlo, bojovalo se v lepším případě o charakter, v horším o koryto.
To, že se bolševici rozhodli přemístit gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, je takovým mnohoznačným mementem téhle křivé doby.
Historickou budovu divadla, jako téměř celý zbytek města, čekal odstřel.
O přesném datu této události se vedou spory a má se za prokázané, že prvnímu odstřelu (20. října 1982) budova odolala, a tak se pyrotechnici museli dostavit znovu dvaadvacátého.
Týdeník Rozvoj pak začátkem listopadu 1982 zveřejnil text, ve kterém se uvádí, že k likvidaci této stavby bylo použito 280 kilogramů gelamonu a 1 500 rozbušek. Povel k odpalu dal technický vedoucí M. Vopata z Výzkumného ústavu hnědého uhlí.
(psáno pro zpravodaj divadelního Pikniku v Mostě)
