Honza Vyčítal. Týpek, který jako jeden z prvních přeložil do češtiny a přitáhl k táborákům většinu zásadních písní americké country. Výtvarník, kterého nešlo kopírovat, protože byl tak osobitý, že každý podobný pokus byl předem odsouzen k opovržení. A taky neoddiskutovatelný šerif každé osady, která vznikla v hospodě, kde usedl k žejdlíku.
Znal jsem ho odjakživa (byl stejný ročník jako moje máma), ale osobně jsme se potkali poprvé někdy v osmdesátých letech. Přišel jsem si pro podpis a kresbu pytláka Říhy a on už tehdy prohodil: „Někam se zdekujeme, ať se to tady nezvrhne v autogramiádu!“
Když jsem začal nabízet svoje kresby do novin a když mě přestali ostentativně vyhazovat, bylo jasné, že se zase potkáme. A taky že jo – v redakci časopisu Škrt a v okolních hospodách. Jednou mi tam docela nečekaně pochválil obrázek. V duchu jsem omdlel, ale navenek jsem dělal, že nic. Že mě majstři chválej dvakrát denně.
Nikdy jsme spolu nebyli na čundru a já nenosil žádný čundrácký oblečky. Krátce po vojně mi bylo cokoli v barvě khaki odporné. Chodil jsem v barevném oblečení a se slamákem na hlavě. Honza se na mě díval trochu jako na odrodilce. Ale k jednomu stolu v hospodě mě pustil. I když jen na kraj.
Když chystal novou desku, nosil texty a ptal se, jestli někoho nenapadne nějaké vylepšení. Rád bych napsal, že jsem mu někdy poradil, ale ani náhodou. Fungovalo mu to vždycky (a vlastně funguje pořád – mám to puštěné a průběžně se dojímám).
Tenkrát jsem nakreslil tři kreslené rozhovory a jeden byl právě s Honzou. Kreslili jsme to v nuselské hospodě U Banzetů (píše se o ní i ve Švejkovi!) a zatímco já měl hotovo za chvíli, Honza se s tou svojí částí mordoval přes dvě tři piva. Měl prostě složitou kresbu a naprosto šílenej, pracnej font. U toho si mumlal: „Ty seš, ty vole, hroznej čurák, ty to máš načmáraný za pár vteřin a já se tady s tím seru hodinu a pak za to, ty vole, dostaneme stejný peníze!“
(Kdo si dokáže představit Honzovu nezapsatelnou dikci, má výhodu.)
Měl štěstí, že po roce devadesát mohl vyjet do světa, navštívit kamarády, kteří už nechtěli žít tady, a při každé příležitosti dával najevo svůj vztah ke svobodnému světu. A k Rusákům. Z Ameriky si tenkrát přivezl hračku amerického vojáčka na baterky a vyprávěl, že se dokáže celé hodiny dívat, jak se mu plíží po kuchyni.
Vzpomínám na něj často. I na tu vysmívanou píseň, která sice nepatří k jeho nejlepším, ale za kterou tehdy dostal hroznou bídu – tu, co nazpíval s Vlastou Parkanovou na podporu výstavby amerického radaru v Brdech.
A na spoustu dalších, třeba na ty, které se týkají všech odbojových part ve druhé válce. Nejradši mám Battleress.
A taky na to, jak by se dnes díval na ty podivné existence, které dokáží podporovat Rusko i teď. Říkm si: „Honzo, ty vole, to bys nevěřil.“
A je mi smutno.
(psáno pro kurvafix.cz)