Zatímco dlouhá staletí bylo cestování považováno za čistě mužskou záležitost, dnes mu jednoznačně kralují ženy. Livingstony, Holuby a Stingly vystřídaly Cheryl Strayedové, Holky s bucket listem, Viktorky Rys a další známé i zcela anonymní cestovatelky. Řada z nich nadto putuje sólo, pouze s batohem na zádech. Na svých expedicích (nejen) po Divokém severozápadě jich potkávám čím dál víc. A lhostejno, zda jde o sotva plnoleté dobrodružky, které se zhlédly v autobiografickém cestopisu Wild (Divočina, 2012), zralé ženy, jimž učarovala příroda, pohyb a nezávislost, nebo aktivní seniorky, které se konečně odhodlaly splnit si svoje dávné sny.
Další stupeň emancipace
Sólové cestování žen podle mě představuje jeden z klíčových trendů současnosti, hned vedle overturismu, FOMO efektu (tj. strachu z toho, že o něco přijdeme, angl. fear of missing out), boomu krátkodobých pronájmů, levných letenek, funkčního oblečení, cestovatelských blogů, vlogů a dalších tipů na sociálních sítích, elektronických map, digitálních jízdních řádů, meteorologických aplikací i nejrůznějších turistických platforem a portálů. Hodně proto o sólových cestovatelkách přemýšlím. Zajímá mě, co umožnilo jejich nebývalý rozmach, jaké jsou jejich cíle a motivace a v čem se vlastně jejich přístup k cestování odlišuje od toho mužského.
Celkově podle mě běží o další stupeň emancipace, díky níž se ženy dokázaly vymanit z tíživých okovů péče o děti a domácnost. Dnes jsou natolik svobodné, vzdělané a ekonomicky soběstačné, že už nemusejí pokorně čekat, až se jejich manžel vrátí z dalekých cest, nýbrž samy na ně mohou vyrazit, kdykoli se jim zamane. Zvlášť když je cestování levnější, jednodušší a bezpečnější než kdykoli v minulosti. Do karet (či spíše do jízdenek a letenek) přitom sólovým cestovatelkám hraje i nové ultralehké vybavení a hlavně internet v kapse s návody na cokoli, včetně výroby domácího Gore-Texu, řemeslného dynamitu či poctivých pěstních klínů.
86letá dobrodružka z Olomouce
Sólovým cestovatelkám fandím. Už proto, že ženský způsob cestování pokládám za ohleduplnější, více zážitkový a naopak méně výkonnostní než ten mužský. A přestože můj obdiv mají všechny ženy s toulavými pohorkami, největší hrdinkou pro mě zůstává 86letá paní, již jsem onehdy potkal ve Valašském expresu. Sama totiž vyrazila do Tiských stěn navzdory tomu, že bydlí v Olomouci a že je částečně imobilní. A poněvadž se nechtěla totálně vyčerpat jako minulý týden během svého výletu do Hřenska, rozhodla se při své další výpravě na Divoký severozápad raději využít nabídku noclehu, kterou před pár dny dostala od jisté průvodčí z Rumburku.
To, co zpočátku vypadalo jako čiré bláznovství, se ovšem brzy ukázalo jako pečlivě promyšlený plán. Přede mnou neseděla vetchá stařenka, nýbrž ostřílená dobrodružka, jež od konce 90. let jezdila po celém světě, odkud psala reportáže pro časopis Lidé a Země. Svoje osmdesátiny ostatně oslavila tak, že vyrazila na měsíc do Indie. Prý se tak chtěla vyhnout nudnému rodinnému dýchánku ve svém malém bytě. Výlet do Tisé sice narážel na hranice jejích fyzických možností (zvláště po autonehodě, kterou před třemi lety prodělala), přesto nebyl nereálný. Nemluvě o tom, že byl méně nebezpečný než její někdejší expedice do Zimbabwe, Laosu či Libanonu.
Tajný tip
Jaké z toho plyne ponaučení?
Cestovat lze do vysokého věku.
Cestování je bezpečné, byť se v masmédiích říká něco jiného. Bez úhony ho zvládnou dokonce i seniorky, jimž se všichni snaží pomáhat, nikoli ubližovat. Nevím, jak vám, ale mně by rozhodně neznámá průvodčí nocleh u sebe nenabídla.
Tiské stěny jsou dnes natolik populární, že se do nich jezdí až z dalekého Olomouce. Proto vám doporučuji oblíbené skalní město vynechat (beztak jste ho už viděli) a z Tisé zamířit na severovýchod do Bad Schandau (přes Ottomühle, Rosenthal a Cunnersdorf), čili tudy.
Jde sice o 20kilometrovou, přesto nenáročnou, takřka liduprázdnou a hlavně velmi pěknou trasu, která je na podzim plná hřibů, klouzků a ryzců.
