Loňský, osmadvacátý divadelní festival Kult jsme tu sice včas inzerovali, ale až do teď, tedy do konce ledna 2026, jsme se nezmínili o tom, jaký vlastně byl.
Trochu ostuda, že jo.
Tak tedy: Kult 2025 s podtitulem Zrcadlení byl klidnější a jaksi tišší než ročníky předchozí, tak se mi to alespoň zdá, a vlastně nevím přesně proč, takže se pokusím na to přijít tady a teď.
Byla to věc dramaturgie, byla to věc mého nastavení z loňského října nebo to byla věc atmosférického tlaku a klimatické situace? Nevím.
Slavnostní zahájení v bazénu na Klíši jsem prošvihl. Nic v mém šatníku neodpovídalo požadovanému dress codu. Nemám plavky ani župan, nemám rád bazény ani chlorovanou vodu, takže všechny výtky jdou za mnou a mým zápecnictvím.
Mimochodem, oříšek a výzva pro produkci Kultu vymyslet každý rok takové zahájení, ze kterého vám spadne brada, to je kapitola sama pro sebe, a za ty roky, co na Kult dojíždím, najdeme spoustu originálních a velkolepých nápadů, u kterých je škoda, že se odehrály jenom a pouze ten jeden večer a jedno odpoledne a nečekala je žádná repríza, takže se zábavný festival všech zahájení odehrává pouze v hlavách účastníků – a je to docela velkolepá show!
O divadelní zahájení se postarali hradečtí s inscenací Slučitelné díly. To jsme viděli v nově otevřeném sále v kulturáku a podle těch, kteří tohle představení viděli na domovské scéně, v mrňavém hradeckém studiu, větší prostor inscenaci neprospěl, ale bylo fajn vidět další práci režiséra Tomáše Ráliše.
Tanec smrti (Geisslers Hofcomoedianten) přesně zapadá do mého pocitu z loňského Kultu. Tedy podle anotace na tohle představení, které jsme viděli v parčíku před střekovským hřbitovem: Divadelní průvod, pohřeb smutku, připomínka radostí života ve stylu site-specific, která herce společně s diváky podněcuje k oslavě života, ale nezapomíná ani na lidskou smrtelnost. S radostí v jednom, se slzou v druhém oku.
Do toho nepříliš vlídné podzimní počasí a padající listí vytvořily dokonale dekadentní atmosféru, kterou bohužel narušily povinnosti řidiče, čili nedostatek alkoholu. Příště jdu pěšky a bude to dokonalé!
Večerní premiéra v Činoheráku byla dalším důležitým dílkem, který přidává temnější tóny do mozaiky, ze které se skládají obrazy loňského Kultu, a to je atmosféra, která vládla v tom milovaném baráku ve Varšavské. Tady si pomůžu textem, který se zabývá Činoherákem a ke kterému toho nemám moc co dodat. Jestli chcete, koukněte sem →
Opět v kulturáku představil pražský Činoherák představení Heda Gablerová – Naostro, převyprávěný příběh, který nám poprvé vyprávěl Henrik Ibsen a který aktualizovala Nina Segal. Podle všeho se jedná o celosvětově oblíbený divadelní trend her s osvědčenými (divadelními) hrami, posouváním motivací i východisek, a je to hra zábavná, která ovšem zvýhodňuje znalce předloh.
Za jeden z vrcholů považuji večer s Láskou, tedy Argumentační cvičení divadla Letí. I tady se jedná o zahraniční text, původně monodrama Silvie Ben Yishai. Bylo to drzé, vtipné, osobní, a i přes někdy hodně explicitně zobrazenou sexuální symboliku vlastně mimořádně cudné. Hravost a otevřenost potom vydržela i přes otevřenou a vřelou besedu po představení.
Vojcka jsem se dotkl i ve shora citovaném textu, takže kdo má zájem, ať si klikne tam.
Poslední dva hrací dny loňského Kultu potom vrátily do Činoheráku atmosféru před koncem starých časů.
Nejprve se do Ústí vrátil Petr Panzenberger s hrou jednoho herce, s Perníkářem. Jsou města, kde by se tahle inscenace měla uvádět přednostně, a Ústí nad Labem mezi ně určitě patří. Tohle vyprávění jsme si užili všichni a když jsme ho jednohlasně chválili, ještě jsme nevěděli, že Petr za tuhle roli obdrží divadelní Thálii. Zaslouženě, jak jsme se ostatně shodli dříve než porota téhle ceny my. A shoda na baru je velmi důležitá!
Kult tradičně zakončil Jiří Maryško představením, které nemá cenu hodnotit, protože ho už nikdy nikdo neuvidí.
A to je dobře, i když je to špatně.
Letošní Kult nás čeká opět v říjnu a snad se mi podaří se k nějakému reportu dostat dříve než za rok v lednu.
