Tento text jsme převzali z facebooku, z profilu Michaely Valáškové s jejím souhlasem. Máme za to, že je to přesně to, co bychom napsali sami a jsme rádi, že to tentokrát udělal někdo za nás)
Když se téměř před 12 lety snažili ústečtí politici zničit Činoherní studio, začalo neuvěřitelný tóčo. Neskutečný zastupitelstva, profackování radního, rozpad zásadní kulturní instituce, která dává desítky let tvář a život městu. Barák, co vychoval nejen herecké fenomény, ale i diváky. Zoufalství. Ale mezi těmi kapesníky na slzy a panickou atakou rostl pomalu nový organismus. Někdo měl prachy, jinej kontakty, třetí nápad na náhradní domov a další čas, aby v něm škrábal omítku. Chodilo se v kostýmech do ulic, vařila se voda na svině před magistrátem. Každej, kdo to pochopil, pro to udělal to, co mohl, uměl a jak mu to bylo příjemný. Byl tam taky strach jít s kůží na trh. I když jsme se museli rozloučit s nemálo kamarády, který taky musej platit složenky, tak jsme hlavně tady u nás v Ústí velmi občansky posílili. Vznikla nová komunita a taky Veřejný sál Hraničář, který funguje dodnes a který je pro mnoho z nás místem, bez něhož si město už nedokážem představit.
Je to long story short. V tomhle storiečku chybí tolik. Nevadí. Důležitej point v tomhle příběhu stejně jako na divadle, které patří mezi nenahraditelné kulturní symboly lidské společnosti, je po zápletce rozuzlení. To celé drama má totiž pozitivní dopad na politiku. Aspoň na chvíli, ale má. Jsme totiž kulturní národ. V současném zastupitelstvu už nesedí ani jeden z nich. Politicky jepičí. A ti, co tam sedí dnes, taky odejdou. Ale kultura ne.
Pokud sledujete bedlivě kromě Výměny manželek i živou kulturu, chodíte do divadla se smát, na festivaly objevovat nový kapely, do galerií řikat “to je pěkný” i “to bych zvládnul taky”, do knihovny se těšit z workshopu, do kina na skandinávskej film a nebo milujete cimbálovku, tak otevřete oči prosím dřív. Dřív než někdo ve vašem oblíbeném sále zhasne. V divadlech s vrzajícími sedačkami a zimou tak děsnou, že i to Labutí jezero s chybějícími a vypelichanými labutěmi zamrzne. Budete pak už jen hezky doma sedět u zestátněné televize s hodinovým projevem o motýle a včele nebo upravenými Otázkami Jindřicha Rajchla a držet huby.
A než před Moskvou dojde pervitin a na Ministerstvo kultury České republiky se probudí v lese, tak vy můžete pomoci hledat zdroje, kontakty, rady, jak přežít vládu mafiánů, zlodějů a racků chechtavých s dobře placenym hnízdem. Brzo ten průser zase vypukne. Téma v kultuře totiž byly a budou finance. Navždy. S podporou se to jentak dá. Bez nich uděláte max cedulku “Dnes nehrajeme” a necháte jí viset i zítra. Kulturu sice můžete dělat dobrovolně, pokud jste se dobře narodili, vzali, rozvedli nebo máte aspoň trochu jednu dobře placenou práci. I to si však vyžaduje spolufinancování, tvrdou školu hledání, prosení, makání na vlastní etiketě, důvěře podporovatelů i návštěvníků. Dobrovolníci ale mají být po boku profíkům, doplněk. Profi kultura má bejt hlavně job, dobrej a zaplacenej. Kdo kdy něco kulturního dělal pro druhý, moc dobře ví, co za tim všim je. A když vidíte šikovný lidi, co píšou hry, dělají hudbu k představení, vedou herce, kteří si ho k dalším 15 pracem nastudují, všechno se to nasvítí, kulisy doladí, procesy zesystematizují, info se hodí na web, socky, do novin, naleští se sklo na baru, háčky v šatně, paní pokladní se připraví, zatimco v účtárně zhasly stroje, půl divadla na značkách, “vypněte si své mobilní telefony”, hra, potlesk, dom nebo na bar, úklid, papíry, kostýmy a zítra znova, vidíte je, lidi, i tu práci. To neni souhra náhod zdarma. I tyhle lidi platí účty, jedí a mají své koníčky, rodiny. Tohle je job.
Kašlu na kulturní excelenci a elitářství. Preferovat nafrněný festivaly s předraženejma drinkama a čárama na záchodech, kam si jelo panstvo domlouvat kšefty a navoněný bídy, který neviděly ani jeden film, fotit róby. Ne. Kultura je všude a ve všem. V každym koutě. Je taky malá, obyčejně krásná, plná inovací i tradic, pro různě náročné, v drdolu nebo šatech, s potleskem bez stoje, s tlacháním u stolu bez rozdílu, na kterém konci místnosti hrajete svou roli. A současnej přístup vlády je odstudnej, krátkozrakej a devastující. Chybí v něm parťák. Už zase. Pokud ho nemáš na státní urovni, je to tragický. Obzvlášť, pokud neučí, nevede, rovnou ničí.
Kultura drží lidi při smyslech, ve zdraví, pomáhá druhejm vstát a žít. Teď je zase ten čas, kdy jí musíme pomoct se držet na nohách my. Je to s náma prostě těžký, furt a dokola. Přitom trpět můžeme o dost míň. Stačí víc mezi sebou mluvit, poslouchat se, neútočit, inspirovat a vysvětlovat dopady i na ty, co nikam nechodí, ale televizi s těmi herci “co patří do továren” a “mají dělat pořádnou práci” si seriál pustí.
F*uck osobní zájmy, blahobyt na úkor životů druhých, ochrana mafiánskej jedinců a zavřený hlavy.
