Další díl ze seriálu Co jsi dělal, když všichni kolem pilně pracovali? mě čekal v libereckém muzeu, kde ve středu 19. 3. 2026 otevřel výstavu Roman Karpaš. A nejde ani tak o dílo, které tu autor vystavuje – tedy grafiky a kresby za posledních padesát let. Nakonec k tomu, abych tu a tam něco nakreslil, vytiskl nebo vyfotil, se občas také donutím.
Z čeho mi ale skutečně spadla brada, je nenápadný doplněk výstavy, kde Roman Karpaš představuje svou vydavatelskou činnost.
Vydavatelská stopa, která budí respekt
Mohutná kniha Liberec, která vyšla už v několika vydáních, je z těch, jejichž pouhé přečtení je výzvou. Pro liberečáky je ale téměř povinností mít ji v knihovně. A série knih o Jizerských horách – asi nejlépe a nejuceleněji zpracovaná edice o českých horách – člověku připomene, jaký byl lempl, když měl přece také takové skvělé nápady, co všechno udělat… Ale bylo moc zima nebo moc horko, čili nic.
Celoživotní cesta v jednotné náladě
Vraťme se ale k samotné výstavě, která je, přestože nabízí průlet celoživotním dílem autora, nezvykle kompaktní a souvislá. Tohle je obraz cesty, kudy Roman Karpaš jako výtvarník prošel.
Zcela evidentně to naznačuje barevnost – respektive její omezení. Lept, suchá jehla, tužka nebo uhel prostě vždy nabídnou jen určitou škálu šedé. Zároveň tahle jednota dává celé kolekci jednoznačný rámec, který diváky drží v jedné náladě a jednom pocitu. Neruší, nerozptyluje.
Od konkrétní krajiny k abstrahované podstatě
Většinou se pohybujeme v krajině abstrakcí, i když v jednom z prvních cyklů (Jizerky) ještě můžeme vyrazit na více či méně konkrétní místa.
K tomu kurátor výstavy Luděk Lukůvka poznamenává:
Zřídka prezentované krajiny menších rozměrů mohou být neprávem opomíjené. Konkrétní krajina už předznamenává soustředění na výrazný motiv, ať jsou to linie telegrafních sloupů, čtverce vyběleného prádla, brázdy cest nebo provazce deště. Suché jehly a akvatinty ve své jemné textuře prozrazují senzitivitu rezonující se syrovou krajinou Jizerských hor či Krkonoš. Jsou to spíše potemnělé náladové miniatury, už tady ale můžeme tušit autorskou tendenci oprostit se od nadbytečných detailů.
Sám autor dodává:
Nešlo mi o věrné zachycení konkrétního místa, ale o vystižení celkové atmosféry.
Klíč k porozumění
A to je vlastně klíč ke Karpašově tvorbě. Když tenhle klíč použijete jako divák, otevře se vám nový svět, který nemusí být zdaleka tak nepochopitelný, jak se může na první pohled zdát.
