weby pro nejsevernější čechy

Mnoho povyku pro nic uzavírá libereckou divadelní sezonu

William Shakespeare napsal komedii (vyprávějící o dvou párech – sladce zamilovaných Claudiovi a Heře a jízlivých a výmluvných Benedettovi a Beatricii) Mnoho povyku pro nic v roce 1599, tedy ještě těsně před tím, než zvážněl a než začal psát tragédie a po pravdě není povyk taková pecka, jako třeba Zkrocení zlé ženy. Na jevištích se však drží více než čtyřista let a lepší ocenění dramatického textu neexistuje. Takže mistrovo dílo zpochybňovat nebudu, to se rozumí.

Liberecký činoherní soubor nastudoval tuto hru v režii Kateřiny Duškové a cíl, pobavit publikum, byl zasažen.

Text samotný (překlad Jiří Josek) není nijak aktualizovaný, což se nedá říci o kostýmech (Tomáš Kypta), které jsou, kdoví proč, lehce koloniální a vlastně současné, jak u sicilských, tak i u vojáků. Ten příběh je universální, takže by to nebyl žádný problém, kdyby ovšem v textu nezůstal třeba dialog o koních, které tihle vojáci určitě ani neviděli.

Inscenace má trošku těžký zadek na úplném začátku, chvilku trvá, než divák získá přehled, kdo je kdo, a ještě scéna maškarního plesu je aranžována poněkud těžkopádně a bez nápadu. Všechno se naštěstí změní ve scénách namlouvacích, kdy se představení dostane do svižného tempa i rytmu, které vydrží až do úplného závěru.

Scény se strážníky (Jan Jedlinský, Jakub Kabeš) jsou potom skoro kabaretní a jsou odměňovány potleskem na otevřené scéně. Po osobních zkušenostech s (nejen) libereckými strážníky se nedivím.

Herecké výkony jsou standardní, scénu u kašny si pak vyloženě užívá Veronika Korytářová, jako Beatricie.

Kdyby oba hlavní páry byly trochu víc zamilované a jejich láska by na nich byla vidět alespoň stejně tak, jako jejich zklamání, vztek, nenávist a vůbec city z té druhé strany škály, byl bych nadšený, ale i takhle je to divadlo (a ne film, kde lze více pracovat s detailem a tak jsme poněkud zmlsaní, že), což je vlastně v pořádku.

Scéna (Pavel Kocych) je jednoduchá a vystačí si s kašnou (která se mění v lůžko i kostel) a se schodištěm, které dělí zadní plán scény ostrou diagonálou a umožňuje efektní nástupy.

Jednoduchou scénu doplňuje (v Liberci tradičně) práce se světlem (Pavel Herejt) a (tentokrát střídmou) zadní projekcí.

Celé dohromady to funguje a až si tenhle Shakespeare sedne, má šanci udržet se na repertoiru dlouho.

PS. Dvě drobnosti, které možná napadnou pravidelného libereckého divadla: roli, která tu má jméno Don Juan hraje Tomáš Impseil, který hraje Dona Juana i v inscenaci Don Juan!)

A: scénografové si v Liberci oblíbili houpačky. Kromě toho, že je tento prvek součástí scény Mnoha povyku pro nic, můžete stejnou(?) vidět i v opeře Její pastorkyňa a také (jinou) ve Válce v Malém divadle.

Překlad: Jiří Josek
Režie Kateřina Dušková
Scéna: Pavel Kocych
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hudba: Darek Král
Fonetická spolupráce: Regina Szymiková
Pohybová spolupráce: Adéla Laštovková-Stodolová, Štěpánka Prýmková
Dramaturgie: Martin Urban
Foto: Patrik Borecký
OSOBY A OBSAZENÍ
Don Pedro, aragonský princ: MARTIN POLÁCH
Don Juan, jeho nevlastní bratr: TOMÁŠ IMPSEIL
Claudio, Florenťan: TOMÁŠ VÁHALA
Benedik, Padovan: ZDENĚK KUPKA
Leonato, messinský vladař: VÁCLAV HELŠUS
Antonio, jeho bratr: LADISLAV DUŠEK
Boracio: PŘEMYSL HOUŠKA
Konrád: JAKUB CHROMEČEK
Otec Francisco: JAROMÍR TLALKA
Dagobert, strážník: JAN JEDLINSKÝ
Virgil, strážník: JAKUB KABEŠ
Héra, Leonatova dcera: KAROLÍNA BARANOVÁ
Beatricie, Leonatova neteř: VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
Margareta: MICHAELA FOITOVÁ
Uršula: ŠTĚPÁNKA PRÝMKOVÁ
Tony Šukal, strážník: MICHAL MARŠÍK
Hugo Rex, strážník: LUKÁŠ TROJAN

Tagy