Tak tedy na Letnou! Nejdříve podzemím Prahy, metrem, na Náměstí republiky … a pak už rovně za davem … rovnou v davu. Chodníky se za plného provozu pomalu zahušťují, tak jak jim velí četné semafory, lidé se pomalu stávají hustou kapalinou, která, proti všem zákonům přírody, teče nahoru na Letenskou pláň.
Kdo by čekal v hustém davu nervozitu, ostrouhal by. Místo loktů do žeber úsměvy, místo vzteklých poznámek veselé rozhovory s neznámými lidmi, kteří pro ten den nejsou cizí. Žádné touhy tlačit se, strkat a předbíhat, snad i proto, že v cíli cesty není nějaký výprodej laciného zboží, ale nabídka čisté naděje, které je tam pro všechny dost.
Na letenské pláni samotné se všechno koncentruje. Dobrá nálada, ohleduplnost, naděje. Jen pramálo vzteku a negace – to při některých vyostřenějších chvilkách řečníků. Ale jinak humor, nadsázka, radost jednotlivců, že v tom nejsou sami, výsměch těm, kteří se snaží takové tábory lidu potupit a zmarnit. (Jistý Heidrych by tu mohl klidně zopakovat svou větu o smějících se bestiích, ale od té doby, co mu spadlo něco do auta, mlčí)
Politiku je asi v tuto chvíli zbytečné přemílat. Celé tři hodiny projevů a zpěvu média potom zhustí do dvou, tří vět. Z té sounáležitosti a náboje nepřepadne přes filtr obrazovek do zakyslých domácností odpůrců takových akcí ani kapka. Sociální sítě přinesou pod články diskuze jedovatých slin, tak jedovatých, že už se jim dá jen smát. Dá se jen říct otřepaně – kdo neviděl, neuvěří. Nebo také: Stál jsem uprostřed čtvrtmilionu úsměvů a nedohlédl jsem konce na všechny strany.
