weby pro nejsevernější čechy

Nejnovější inscenace Činoherního studia vás sveze z Prahy do Ústí jídelňákem

Vyprodanou premiéru i první dvě reprízy má za sebou nová inscenace sezóny, autorský kus Davida Šiktance (ve vlastní režii) Jídelní vůz. Všechna tři představení měla veliký divácký ohlas a je velmi pravděpodobné, že tomu tak bude i v dalších reprízách, které budou, dle mého mínění, hojně navštěvovány.

Proč si to myslím? I když tentokráte nejde o žádné velké umění (ovšem pan režisér Šiktanc umí výborně zrežírovat i zdánlivou banalitu, jako je jízda vlakem z bodu A do bodu B, o tom žádná), je nový kus roztomilý. Jak říkám, žádné velké umění, i když jakési pomrkávání autora, že jde o filosofickou sondu, tam cítit je. V podstatě jde o soubor skečů, rychle se střídajících obrazů (někdy jde téměř doslovně o obrazy) o tom, jak různé typy lidí procházejí jídelním vozem na trati Praha — Ústí nad Labem. Zúčastnění herci se výtečně prezentují každý v několika drobných roličkách (zejména Adama Ernesta si zapamatujete). Honza Plouhar v roli lidového filozofa obsluhujícího v jídelním voze může konečně předvést zase klidnou stránku svého rozmanitého herectví, jde mu to dobře a je moc příjemné ho sledovat.

Výborná je scénografie a především pak velké plátno na horizontu, na kterém v projekci naživo projedeme celou trasu z pražského hlavního nádraží až na to hlavní ústecké. Tedy něco, co prakticky my všichni, co už roky a roky jezdíme vlakem do Matičky měst a zpět, máme nakoukané a je to pro nás důvěrně známé. Zvláště pak od Lovosic je to naše údolí, kde jihneme všichni, co se do Ústí vracíme… A tady jsem u toho, proč si myslím, že hra bude mít u diváků, především tedy u ústeckých) úspěch. Jednak je lokálně patriotická, jednak smýšlí a mluví o Ústí tak, jako většina z nás — krásná krajina, chudák město, bez kterého ale tak nějak nemůžu být (moc hezký příměr „Ústí je jako pohyblivý svátek“ sic!). Navíc předvádí celou škálu různých figurek a typů, lidi, se kterými se běžně setkáváme, některé trochu (více či méně) karikuje. Jsme to my všichni a smějeme se sami sobě, paradoxně se nejvíc smějeme tam, kde bychom se spíš měli zamyslet, proč nás tak režisér vidí. Takže lakonicky hra „o běžných lidech pro běžný lidi“. Nenáročné, místy velmi vtipné (třeba ty citace z trampských písní formou běžného bezpocitového až synteticky chladného vlakového hlášení, to mne bavilo mocmoc). Roztomilé, lehce k zamyšlení. A navíc, aspoň se mi tak zdá, jde přes autorovo alter ego (Lukáš Černoch) patrně už o loučení režiséra s Činoherákem a Ústím, avizované dopředu.

Činoherák vsadil na oddechovku, která neurazí a člověk při ní stráví příjemnou cca hodinku a čtvrt, podle toho, jaké je zpoždění. Až na jeden obraz lehce naddimenzovaný je všechno ok. Prostě vkusná a milá zábava na sobotní (nebo jiný) večer.

Takže choďte do divadla!!!

(foto Martin Špelda)

 

Tagy