Operní Maryša nejen jako dramaturgický počin roku

V téhle zemi asi není nikdo, kdo by neznal Maryšu. Třeba jenom z doslechu, možná jenom z nějaké parodie a vtípků o jedovatém kafi, ale už to samo o sobě znamená, že Maryša je legenda – a nestala by se jí, kdyby tenhle divadelní text nebyl tak skvělý. Funguje i sám o sobě jako literatura. Interpretace mohou být různé, ale když inscenace zachová podstatu tohoto kusu, nemůže to skončit špatně.

Špatně končí jenom hlavní hrdinové. Maryša i Vávra.

Hra měla premiéru v roce 1894 a od té doby v podstatě neopustila tuzemská jeviště. Dočkala se filmových, televizních i rozhlasových adaptací – dokonce Alena Pešková a Petr Wajsar nechali Maryšu tančit v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla.

Že ve čtyřicátých letech minulého století napsal pro Maryšu operu Emil František Burian, jsem vůbec netušil (a možná ani spousta znalců – tahle Maryša se nehrála víc než padesát let!). O to skvělejší je, že to věděla ředitelka a operní režisérka libereckého divadla Linda Hejlová Keprtová, která ji zařadila do dramaturgického plánu a v květnu 2025 představila divákům.

Dobře udělala. A udělala to dobře.

Libreto kopíruje původní text – někteří činoherci mi po premiéře říkali, že si ho vlastně přeříkávali spolu s protagonisty. Burianova hudba je impozantní. Orchestr musel být posílen o další hráče, takže se nevešli do orchestřiště a část z nich obsadila i dvě lóže u jeviště. Tam diváci uvidí například sekci bicích nebo harfu.

Tahle Maryša není o áriích, ale spíš o tom, čemu bych říkal expresivní výrazový zpěv. Ten se v určitých okamžicích mění v civilní promluvu a dodává textu autenticitu.

Herecké výkony, scéna, kostýmy i režie jsou čisťounké a přesné. Kdo čeká od opery pompéznost, tady se jí – naštěstí – nedočká.

Tragédie, kterou sledujeme, spěje neúprosně ke svému vyvrcholení. Nic neodvádí divákovu pozornost od příběhu, který jistě zná, ale v tomto případě ho může prožít s potřebnou intenzitou. Herci a zpěváci si to skutečně odžijí na jevišti – a mě ten příběh drží už týden a ne a ne se mě pustit. A Maryša? Livia Obručnik Vénosová – stejně jako všichni ostatní – je bezchybná. A hlavně uvěřitelná.

Myslím, že liberecká Maryša patří zatím k jednomu z vrcholů této divadelní sezony a jsem zvědav na reakce tradičního operního publika.