Začátek minulého století se nesl ve znamení zakládání spolků a rozvoje toho, čemu dnes říkáme občanská společnost. Ještě neexistoval Český stát, a i tady, v Brüxu (Mostě), jsme se nacházeli na území Rakouska-Uherska, a severní Čechy byly spíš německé než české.
Mít divadlo nebylo na začátku minulého století způsobeno jenom uměleckým přetlakem, byla to i záležitost prestižní a Mostečtí to vzali hodně vážně. Odmítli jednoduše upravit nebo přestavět nějaký hospodský sál, ale vypsali soutěž, do které se zapojili čtyři projektanti, a vítězem se stal Alexandr Graf z Vídně.
Divadlo bylo, dnešní terminologií, městskou organizací, na kterou dohlížela městská divadelní komise. Ta vybrala i prvního ředitele Rudolfa Fleischmanna, který měl zkušenosti s řízením divadla jihlavského, takže to byl zkušený praktik, který divadlo nejen administrativně řídil, ale rovněž režíroval a staral se o dramaturgii.
Divadlo bylo podle dostupných materiálů moderní a vyhovovalo všem dobovým požadavkům.
„Jeviště moderního typu navazovalo na tradiční pojetí divadelního prostoru v italských a francouzských divadlech, vysoký zdobný portál, ale také bohatá výzdoba celého divadelního prostoru, solidně vybavené technické zázemí […] herci měli k dispozici na svou dobu komfortní šatny,“ dočteme se v knize Mostecké divadelní století.
Frčela opereta, podle toho se vybírali jednotliví hráči a hráčky, kteří měli většinou jasno, co je čeká.
První milovník, subreta, padouch. A tak dále, takže na protiúkoly se tehdy moc nehrálo.
Mostecká herecká posádka byla dvousouborová, počítalo se i s činohrou.
Na první dvě sezóny byly naplánovány desítky (!!!) premiér, převládala, jak jsme si už řekli, opereta a činohra, objevilo se tu ale i několik oper.
Jasným cílem a zadáním bylo publikum pobavit.
(Některá zadání se prostě nemění!)
Jak se to dařilo, nám napoví ukázky z dobových recenzí:
„Pan Oberrenner je krásný a navenek aristokrat v této milostné hře jako zpěvák i jako herec, vědomý si svého mužského vítězství. Ve stále přidávané árii Ó, růže z Istanbulu! dosáhl svého vrcholu.“
Nebo:
„Postava četníka naproti tomu pociťuje úřednickou mentalitu, a to vede tuto personu k takovým komplexům, že teprve před talířem s vepřovým masem zase přijde k sobě.“
V některých detailech se asi ani divadelní postupy a recenze za uplynulých sto let příliš nezměnily.
První, našlápnuté sezóny zastavila první válka. Po jejím konci byl provoz znovu plnohodnotně obnoven, ale stále se hrálo hlavně německy. Český element nebyl nijak silný, ale přesto si v divadle zahrály i spolky české, většinou na začátku (září) a na konci (květen) sezóny formou stagion.
(psáno pro zpravodaj divadelního Pikniku v Mostě)
