Máme, myslím, stále sklon poněkud si idealizovat první republiku: tatíček Masaryk na bílém koni, klid, mír a národní jednota. Řada nových studií nám do této představy hází vidle — a to mluvíme jen o vnitrozemí.
Sudety byly úplně jiný příběh.
Už samotné uznání republiky bylo v těchto končinách vyhrocené a nelehké a Most samozřejmě nebyl výjimkou.
To všechno mělo vliv i na provoz a program divadla, které bylo stále především, a pochopitelně, hlavně německé.
Spory o to, kdo a jak bude hrát, kdo do divadla smí a nesmí, se odehrávaly hlavně v tisku. Novináři jsou v tomhle ohledu stále stejní: hledají (nebo vytvářejí) konflikt, a publikum takové texty tehdy rádo četlo — a čte je i dnes.
Skutečný problém ale nastal po roce 1933, kdy se v Německu chopil moci Adolf Hitler a o „práva“ sudetských Němců v Čechách se začal starat učitel tělocviku Konrad Henlein. Jejich snažení vyvrcholilo v roce 1938 připojením Sudet k říši.
Od té doby se v mosteckém divadle hrálo pouze německy, převážně německý repertoár, případně klasika divadelní literatury, které byli horliví ideologové často schopni překroutit k nepoznání. V roce 1939 byla všechna divadla v Německu zbavena autonomie a podřízena centrálnímu řízení z Berlína.
Na ja, mein Herr. Smrákalo se a přišla válka.
Divadlo přestalo být prioritou, návštěvnost klesala, a konec — respektive Schluss — přišel v létě 1944, kdy Goebbelsovým výnosem skončila činnost všech divadel v Německu.
Tahle kapitola, jakkoli neradostná, dobře ilustruje kotrmelce, které mostecké divadlo během své více než stoleté historie zažilo.
Přesto v knize Mostecké divadelní století najdeme historku z tohoto období, která je stejně vtipná jako bizarní a lidská:
Konflikt, který vedl k žalobě pro urážku na cti, podal u okresního soudu dr. Leopold Schwarz proti Gerhardu Mandolfovi. Obžalovaného doprovázela do divadla dáma, a to půl hodiny po začátku představení. Nebylo jim umožněno projít na svá sedadla, a tak museli postávat u vchodu až do konce prvního dějství. Zřejmě nešlo jen o tiché stání — padla nějaká ta invektiva, a tak byl Mandolf, který opozdilce odmítl pustit na místa, odsouzen k peněžité pokutě 1 000 korun za urážku na cti.
Poučení pro nás pikvikovce zní: buďme k sobě milí a ohleduplní.
A nebo choďte (nejen do divadla) s právníkem.
(psáno pro zpravodaj divadelního Pikniku v Mostě)
