Tohle se normálně děje, když se vymění v divadle velení – řízení – a třeba se část souboru diví, diváci se diví, technický personál se diví a vzpomíná na staré časy. Obyčejně ale zůstávají v očekávání a nechávají těch příslovečných sto dnů hájení novým šéfům, aby se takzvaně předvedli. To, co se děje právě teď na střekovském břehu Labe v Činoherním studiu, je ale přece jenom trochu jiný příběh.
Lze-li zatím něco říci o novém směřování ústeckého Činoheráku, je to fakt, že metoda a rukopis nového šéfrežiséra Michala Háby je poznatelný a jasně čitelný. Peer Gynt, Škola žen, Pipi, Oidipus (utopie) jsou představení, která jsou každé zvlášť a jednotlivě wow! událost, což se pro diváka poněkud komplikuje ve chvíli, kdy všechny tyto inscenace viděl. Musí totiž nevyhnutelně dojít k pocitu, že každá předloha je navléknuta na stejné kopyto, podobně dekonstruovaná a stejně nebo velmi podobně inscenovaná – včetně identického scénického rozložení a jevištní prezentace, včetně (plus minus) patnáctiminutového převyprávění celého představení na závěr pro diváky, kteří podle názoru realizačního týmu třeba nepochopili, co si mají myslet…
Do stejného pytle můžeme přidat i Milence z kiosku, které sice režíroval Adam Svozil, ale aranžmá má stejný půdorys; z předlohy tu ovšem zůstala zachována podstatná část textu. A to je v tomto kontextu vlastně překvápko!
Jako divák jsem možná trochu zhejčkanej, ale miluju, když mě kdokoli překvapí novým pohledem na notoricky známý text, když nabídne novou perspektivu, když mě úplně rozseká… Je to vlastně to pravé divácké blaho a jeden z důvodů, proč mám divadlo ve velké oblibě. A tady momentálně v Ústí narážím na něco, čemu bych řekl umanutá snaha opakovat stejný recept s nadějí, že zabere stejně jako poprvé.
(Znovu říkám, že Gynt,pro mě ten první, byl jak z jiného světa…)
Vtipné je, že jsem jako poslední věc z Hábovy tvorby viděl Vojcka a že když jsem o něm v průběhu let četl, byl jsem opravdu hodně zvědavej, jaký to bude.
Hořkost, kterou jsem prožíval při sledování tohoto kusu (v rámci letošního festivalu Kult), byla tak nesnesitelná, že jsem zdrhnul. Ano, zdrhnul – a to nedělám skoro nikdy, a už jsem toho viděl opravdu dost.
Přesto jsem se vrátil zpátky na besedu o tomto představení (Lachende Bestien), a jestliže mě odradilo představení samotné, beseda mě dorazila. Když řeknu, že byla nervózní, není to celá pravda. Beseda byla útočná a agresivní, a když v jednu chvíli Michal Hába celkem explicitně prohlásil, že publikum Činoheráku je publikum na hovno, vrátil jsem se na Tajňačku a dal si šest piv a jednu zelenou. Jen tak. Na uklidněnou.
Ale co už – z jednoho špílu nebo z jedné besedy se nestřílí, že jo. Jenže tady už nejde jenom o jeden večer, který se nepovedl.
Změnila se atmosféra v celém baráku a v přilehlém okolí. Ve střekovském podzemí.
Něco naznačil divadelní Bulletin 54–1.
Rudá vlajka na titulu, která vyprovokovala dokonce Džankyho k nevěřícné reakci. Jo, ten prapor byl pitomý, ale kdo si celý text přečetl, musel nevěřícně koulet očima a možná jimi kroutí ještě teď. Obyčejně se to odbylo šokovaný: četls to? Ale přišla také jedna odpověď.
Vyšla, myslím, pouze v jednom výtisku, který je k přečtení na dveřích hajzlu na již zmiňované Tajňačce. Text je tady a myslím, že poměrně přesně vyjadřuje skoro nevěřícný údiv lidí, kteří v Činoheráku přece jen už něco viděli a něco zažili:
Vždycky jsem jenom četl o tom, jak asi probíhá nepřátelské převzetí firmy, teď mám pocit, že vidím něco podobného zblízka.
Z původního souboru nezbyl skoro nikdo, ale s generační výměnou se počítalo. Plná adopce Lachende Bestien je ale výrazným vykřičníkem, který očividně devastuje fungující stroj provozních složek divadla – složek, které pro ten barák dejchaly a obratem ruky v lepším případě pochybují a přemýšlejí, jestli pokračovat dál.
Na moje žerty, jestli se na Střekově ještě vůbec příště uvidíme, reagovali vlastně dost podrážděně. Není to legrační.
Začíná to hodně drhnout a přiznám se, že naděje, které jsem vkládal do nového vedení, mě začaly opouštět – stejně jako radost, se kterou jsem se do Ústí vždycky těšil. Na mně ale nesejde. Přijel jsem, kolikrát ani nezaplatil, občas někoho urazil a jindy si s někým padl do náruče a napsal o tom co podle mě jo a co asi ne. Příště jsem se třeba pohádali a nebo si zas padli do náručí a tak pořád dokola…
Důležití jsou ale platící diváci, kteří Činoherák milovali (a jsem přesvědčen, že pořád milují) – a které abyste na severu Čech pohledali.
Přijdou příště? Možná.
A pak?
Mimochodem, jako o smějících se bestiích se o Češích vyjádřil R. Heyndrich. Že by si tak říkali sami, nevím. To přišlo až pak, až když se povedl ten atentát.
