Lehce nasraný, ale stále také lehce pobavený Vlasta Třešňák ve své šťastné hodince vypráví bizarní příběhy, které se odehrávají v paralelním vesmíru našeho světa, a přitom přesně a s potměšilým humorem popisuje naši každodennost s přesností, která chybí doslovným reportážím o tom, co kdo kdy a kde kdesi řekl a co to vlastně znamená.
Maj prej pivo / maj kus žvance / všem je sladko / kyselo…
Pohybovat se krajinou jeho textů je okouzlující výlet mezi podivuhodné metafory a náznaky s radostnými návraty na minulá rozcestí, kdy se poutník pokouší ujistit o tom, že jde správným směrem.
Vlasta si z nás dělá legraci a myslí to smrtelně vážně. Někdy jako zpěvák kramářských písní, někdy jako pouťový vyvolávač a jindy jako vypravěč.
Je škoda, že se asi jenom těžko dočkáme koncertu — Třešňák nehraje, ale jenom nahrává — ale díky za to. Tu atmosféru oblíbené hospody si můžeme vytvořit sami, kdy chceme.
Spojení s Temporary Quintetem se osvědčilo už na minulé desce, na Kiksu, a i když si možná občas zastesknete po syrovosti Třešňákova projevu jenom s dvanáctkou a foukací harmonikou, tahle varianta je muzikantsky bohatá a jaksi plnotučná — a syrovost tu má na starosti Vlastův hlas.
Když jsem před časem psal o Kiksu, uvedl jsem to představou, kam bych rád chodil:
Ta hospoda, nebo ten bar, kam bych rád chodil, už asi neexistuje, ale v hlavě ji pořád mám.
Vím, co mají na nápojovém lístku, vím, co mají k jídlu (skoro nic), kouří se tam pořád a zavíračka není nikdy. Dětství, mládí, a teď jenom chiméra, kam se chodím schovat…
Samozřejmě se tam pořád hraje. Spíš teskně než rozpustile.
Je škoda, že se asi jenom těžko dočkáme koncertu, Třešňák nehraje ale jenom nahrává, ale díky za to. Tu atmosféru oblíbené hospody si můžeme vytvořit sami, kdy chceme.
