Šestadvacátý ročník litoměřického filmového festivalu nesl podtitul Na konci světa, naštěstí nikoli pouze Na konci, takže se snad dočkáme i ročníku sedmadvacátého.
Líbí se mi ten koncept, kdy zvolený podtitul jednotlivých ročníků zároveň víceméně určuje celkovou dramaturgii, jako divák pak máte pocit kompaktnosti a jednoty, i když občasná vybočení jsou možná.
Letos ovšem třeba Coppolova Apokalypsa Now hned v pátek odpoledne a Srdce temnoty Eleonory Coppolové v sobotu ráno bylo vydatné combo. Zvláštní je, že i když jsem Apokalypsu už kdysi viděl, tentokrát jsem ji nedal celou, těch válek je v každodenním zpravodajství až moc. Film o filmu Coppolovy manželky byl naopak dobrou příležitostí doplnit si vzdělání a vidět hodně zblízka, jak se točil úplně šílený film, ještě v době analogové, to je lahůdka.
V pátek zahráli na Ostrově slovenští Berlin Manson, a i když jsem vlastně celý koncert propindal s ostatními návštěvníky festivalu, těmhle pankáčům to hraje dobře a svižně; ostatně za týden, který od jejich koncertu uběhl, jsem jejich tvorbu prozkoumal na YT.
Letos poprvé se v Litoměřicích promítalo i v bývalém železničním tunelu pod litoměřickým náměstím v rámci projektu kinoutajeno. Tahle projekce byla určena jenom pro sto jedenáct diváků a byla spojena i s představením imerzivního divadla, což je přesně ten druh divadla, který snáším velice špatně; utajovaného filmu jsem se tedy nedočkal (šlo o Doktora Divnolásku), ale projít si ten tunel, kde mají motorkáři garáž na zimní měsíce a celoročně mléčný bar, to bylo hodně zajímavé. Se šéfem Otou jsme se dohodli na nějakém rozhovoru, takže mě asi ještě letos čeká další návštěva Litoměřic.
Letošní znělka se mi líbila velmi jen tak sama od sebe, s příběhem o tom, jak byla natočena (Alan Sýs) cestou do Santiago de Compostela, tedy na osmimilimetrovou kameru občas s frameratem čtyři okna za vteřinu, měla tu správnou analogovou a rozklepanou atmosféru. Dobrá práce.
V sobotu večer jsme v letním kině viděli maďarský film Revizoři, který mi v době svého vzniku utekl, možná proto, že vznikl v produkci HBO a do kin se nedostal, nebo prostě k nám do Kurvafixdorfu nedorazil. Je to vlastně maximální budapešťský underground, prostě metro, a tohle prostředí nabízí famózní brutalistní záběry. Příběh samotný je prostě ujetá story o magorech, kteří v té díře žijí.
Večer zahrákla Amelie Siba
Nedělní dopoledne jsem věnoval rozhovoru s ředitelkou festivalu, který je zatím u ledu, ale doufám, že se k němu vrátím.
Poslední film před odjezdem byl starý dobrý Aki Kaurismäki, stará dobrá depka. Věnoval jsem mu tenhle post:
Zatímco festival v Karlsbadu prázdniny otevírá, tenhle litoměřický je uzavírá. A je to tady klidnější a pohodovější. Tak nejezděte)
