V ústeckém Činoheráku se chystá první premiéra sezóny, Stepní vlk, takže Petis má práce nad hlavu a mě, včera cestou z hospody, napadlo, že bych to vzal za něj. Přijal to s radostí, jenomže já se tak dostal do těžké situace, protože Petr píše krásně a já zdaleka nemám tu praxi. Třeba jeho filosofické úvody a ohledání situace jsem měl sice vymyšlené včera večer, ale teď po ránu nemám v hlavě nic, a jestli tam ještě před chvílí něco bylo, úplně to zabilo sledování asi dvaceti vteřin nového sitcomu televize Barrandov Premiér. Když máte na sociálních sítích dostatečné množství masochistických kamarádů, tak se to k vám prostě dostane a není možné uniknout. I když samozřejmě nechci poškozovat naše čtenáře, tak si to neodpustím. Přece v tom nebudu sám:
Teď už vážně.
Dneska (10/10/2019) začíná dvaadvacátý festival Kult, kde se bude dít mnoho věcí a my vás budeme s Jirkou informovat, co nám budou síly stačit, což ovšem neznamená, že stihneme všechno, ale základní informace najdete minimálně na webu Kultu nebo na nově rekonstruovaném baru v Činoheráku.
Na jednotlivá představení se většinou nijak specielně nepřipravuju, protože se chci nechat překvapit, u Stepního vlka jsem udělal vyjímku a přečetl si něco na wiki. A tahle básnička mě ne a ne opustit:
Jsem stepní vlk a stepí pobíhám,
zasypán sněhem leží svět,
z břízy odlétá havran a jsem sám,
zajíčka, srnky nikde nevidět.
A srnky já mám tolik rád,
kdybych jen dostal jednu!
Vezmu ji do rukou, k tlamě ji zvednu,
to je to nejhezčí na světě snad.
Jak bych si ze srdce dopřál té spanilosti,
hluboko hryzal v tom něžném těle,
její rudé krve se napil do sytosti
a pak celou noc vyl osaměle.
I zajíček by pro mě dost už bylo,
tak sladce chutná to teplé maso v nočním lese –
ach, copak už mě všecko opustilo,
co do života trochu radosti nese?
Pořádně vidím už stěží
i ohon šediví mi,
dávno má žena v hrobě leží.
A tak se toulám se sny svými,
o srnkách, zajících si nechám zdát,
zimní nocí slyším vítr vát,
ani sníh mou palčivou žízeň neukojí,
ďáblu vstříc nesu ubohou duši svoji.
Jsem uhranutej a těšim se moc.
Jediný problém Kultu je v tom, že se termínově potkává s dalším divadelním festivalem, který probíhá hned tady za kopcem a jmenuje se Českolipský divadelní podzim. I tady mají vždycky nabitý program a jsou to hrozně fajn lidi, jenomže rozpůlit se nejde. Jejich program najdete tady-> můžete si tam koupit trička na téma Hamlet a to proto, že letos tahle českolipská akce vyvrcholí právě uvedením Hamleta v režii Václava Klapky, chlapíka, který by asi udělal kariéru i ve větším městě, nežli je Lípa. Moc se na tu inscenaci těším a doufám, že ji uvidím co nejdříve.
Asi jste už postřehli, že Vladimír Mišík vydal po devíti letech novou desku a je to fakt skvělá záležitost. Dal na tohle téma taky nějaké rozhovory a v tom na DVTV mě naprosto skolil a začal jsem ho mít ještě o trochu radši, než jsem měl. Pasáž o snaze zafinancovat album a oslovit sponzory, kteří říkali: Mišík, kdo to je? říká o naší situaci víc, než bysme v těch sklepích a garážích asi chtěli vědět. Takže já, i když desku mám docela dost naposlouchanou, si ji jdu ještě koupit, ať se to těm klukům zaplatí.
Tak. Péťa obyčejně muzikou končí, já přidám ještě literaturu.
Gotický western Richarda Brautigana Hawlinská nestvůra vyšla už kdysi u Volvoxglobatoru, teď je tu znovu a vydalo ji Argo.
Dostatečně šílený příběh o dvou pistolnících a dvou sestrách dejchá koncem šedesátých let minulého století a ve skvělém překladu Rudolfa Chalupského se čte jením dechem.
Moje oblíbená pasáž je tahle:
Tak teď ho pohřbívat nechci, protože si chci zapíchat. Zrovna když se mi tak moc chce píchat, musím se starat o mrtvého komorníka.
