Deska, na kterou se čekalo třicet let konečně vyšla, skupina Řemdih ji pokřtila v českolipském podniku Luxor s velkou podporou fanoušků, kteří byli pravděpodobně v dobách začátků tohoto seskupení ještě děti, což je vlastně skvělá zpráva.
Navíc ta deska zní skvěle a ty písničky obstojí a věřím, že budou fungovat i pro posluchače, kteří nejsou zasaženi nostalgií, jako třeba já, a některé mají vyloženě hitový potenciál i když, popravdě, já vím už málo o tom, co se vlastně dneska poslouchá.
Ale třeba Hopík, Noční Praha nebo Ploučnický song jsou zábavné, mají atmosféru a feeling, který není výsledkem nějakého managerského usilování, ale normální muzikantské radosti a taky ujetosti. Krásná práce.
Kdo si cédéčko nekoupil udělal prostě chybu i když je pravda, že jsem doma docela dost dlouho hledal přístroj na kterém bych tenhle nosič spustil… Podle všeho by se ale nahrávka měla brzy objevit na streamovacích službách a tak bude problém vyřešen.
Křest samotný proběhl důstojně (s podporou dalších uskupení Papír sklo plasty, Helicopter a Candát), na druhou stranu je fakt, že prostředí prostoru určeného spíš pro diskotéky téhle produkci tak docela nesluší (a nesvědčí).
Je to, samozřejmě, otázka vkusu, dobrá, dobrá… svět se mění.
To souvisí i s tou historkou s kafem, která změnu světa ilustruje docela přesně.
Že na baru v Luxoru mají problémy s tím obsloužit větší počet zákazníků je smutné, ale možná to nějak souvisí s rafinovanou snahou omezit konzumaci a alkoholismus. Že tu nemají kafe je jejich volba. Že ve vedlejším podniku (Střelnice) vám kafe neuvaří, protože mají plno (no, plno, neobsazené stoly s cedulkou reservé v kombinaci se striktním postojem: nemůžete si sednout ani na chvilku a kafe tu pít ve stoje nebudete, připomíná pamětníkům staré časy a kvůli tomuhle jsme fakt na Václaváku klíčema nezvonili!), ale korunu tomu nasadila až obsluha herny na náměstí, která byla naopak velice ochotná, požadovala však občanský průkaz a registraci, protože takový je zákon, svědčí o tom, v jaký prdeli jsme se ocitli.
Nicméně optimisticky můžu prohlásit, že, jako registrovaný hráč, si konečně můžu pouštět cédéčko Řemdihu až do úplného zblbnutí, což už druhý den bez ustání dělám. A kafe si k tomu vařím sám.
