Když jsem vymýšlel, co zajímavého napsat do letošního zpravodaje o tom, co se tak docela netýká uváděných inscenací (na to máme jiné kanóny!), ale má to nějakou spojitost se stále neznámým a tak trochu přehlíženým městem Most, potažmo Mosteckem, vzpomněl jsem si, že v dobách bourání starého Mostu tu byla natočena řada válečných filmů, skvělý seriál Most! a také že je tu někde na kraji města nemocnice. A kupodivu tady vznikly i některé sekvence legendárního filmu Žert, který natočil podle románu Milana Kundery Jaromil Jireš.
Protože jsem román četl před drahně dlouhou dobou a film viděl naposledy také začátkem devadesátých let, kdy byl vyňat z trezoru, obojí jsem si vlastně s chutí připomněl.
Základní osu příběhu jsem znal.
Ludvík Jahn (skvělý Josef Somr) pošle vzkaz na pohlednici: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ A velmi mu to zkomplikuje život. Venku totiž zuří stalinský režim a ten se s nikým nemaže. Ludvík je vyhozen ze školy, slouží u útvaru pomocného technického praporu a později se pokusí pomstít muži, který jeho problémy zavinil, tedy Pavlu Zemánkovi (asi nejodpornější postavu, kterou ve své kariéře hrál Luděk Munzar).
Vrcholné scény se odehrají při Jízdě králů na Uherskohradišťsku. Tančí se tam a cifruje, a tohle tedy opravdu není Mostecko!
(Mimochodem, to, že tento text píšu právě teď, pár dní poté, co kousek od Uherského Hradiště proběhl jiný folklórní festival, na kterém se tančilo a cifrovalo, ale hlavní událostí se stala scénka, která má parametry politické msty, nebo grotesky — jak chcete — a výsměchu jinak veselým lidem, mě hodně zarazilo a najednou oživilo to, o čem si v Žertu čteme. A hodně intenzivně a také úplně bez legrace.)
Kde ale v příběhu najdeme ten Most a to Mostecko?
Jsou to scény, které ilustrují život Ludvíka Jahna a jeho kumpánů v čase, kdy sloužili vlasti jako pétépáci.
Tady si hajzla s andělskou tváří zahrál mladičký Jaromír Hanzlík.
Z toho, co víme o natáčení, je jistě pozoruhodný fakt, že nadechnutí, které přišlo koncem šedesátých let, přerušila okupace Československa v osmašedesátém. Spíš náhodou a s jistou dávkou štěstí se podařilo film dokončit a dokonce uvést do distribuce, ale vlastně jen na okamžik, aby pak na víc než dvacet let zmizel v už zmiňovaném trezoru.
Jak román, tak film najednou dostávají nový rozměr. Vřele doporučuji si obě verze připomenout. Ne kvůli minulosti, ale kvůli přítomnosti.
(psáno pro festivalový deník divadelního pikniku)
