Člověk si myslí, že docela hodně čte. Že má alespoň trochu přehled. A pak narazí na nějaké jméno – třeba Anthony Horowitz – a zjistí, že vlastně neví vůbec nic.
Přečte dvě jeho knihy, začne si tedy doplňovat vzdělání, a najednou zjistí, že tenhle chlapík vydal padesát (!) úspěšných knih a miliony výtisků, psal scénáře k Vraždám v Midsomeru, k Herculu Poirotovi a k Foylově válce, napsal pokračování Jamese Bonda i Sherlocka Holmese… Zkrátka člověk, který zjevně celou dobu něco dělal, zatímco já jsem měl pocit, že docela slušně čtu.
Takže si připadám jako úplný ignorant. Protože tohle přece znají všichni. Jenom tady u nás, v Kurfafixdorfu, jsme sto let za opicema.
O těch dvou právě přečtených knihách (Fronta na vraždu a Nůž v ráně) mluvím v přiloženém videu, takže jen stručně: jo, je to oddechové čtení. Ale napsané s obrovským přehledem, řemeslem a elegancí zkušeného autora. Skoro by se chtělo říct rutinéra. Jenže pak přijde překvapivá okolnost, překvapivý obrat a překvapivé řešení, takže to žádná rutina být nemůže.
Je to prostě poctivá dřina.
A když jsem se podíval na Anthonyho web, našel jsem tam, mimo jiné, i seznam jeho aktuálních úkolů. A to je teda, pane jo, seznam.
Na okně mého studia mám přilepený list papíru – seznam termínů. Toto budu dělat v příštích několika týdnech.
Alex Rider 4: Moje nová dětská kniha s různými názvy: Orlí oko, Orlí úder, Zabiják zvěře nebo Nikdy si nehraj na mrtvého. Název je nejtěžší část.
Alex Rider 1: Bouřlivý démon – dostal jsem zakázku na napsání scénáře a jsem na 50 stránkách.
Alex Rider 3: Klíč ke kostře – můj americký vydavatel požadoval rozsáhlé změny v poslední knize, protože si myslí, že agenti CIA nejsou dostatečně soucitní.
Vražda v mysli 3: Píšu dvě epizody seriálu, který jsem vytvořil pro BBC.
Vražedný vtip: Můj první román pro dospělé, pokud si ho vůbec někdo koupí. Můj agent chce, abych přepsal druhou polovinu.
Magie: Nový televizní seriál, který jsem napsal pro Jill Greenovou, producentku, která je zároveň mojí ženou. Jsem u třetí verze první epizody a ona ji chce do pátku.
Takže asi tak.
Co si pamatuji, pracuji tímto tempem – asi deset hodin denně, často sedm dní v týdnu. Mám studio na konci své zahrady tady v Crouch Endu v severním Londýně. Studio – můj kutloch – to byl důvod, proč jsme se sem vůbec přestěhovali.
Ne že bych tu neměl podobně dlouhý seznam úkolů. Mám. Samozřejmě že mám. Ale zdá se, že pan Horowitz ho opravdu plní. Že to všechno skutečně dělá. A že to dělá dobře.
Což je na jednu stranu trochu deprimující.
A na druhou stranu velmi inspirativní.
Dneska tedy budu taky hodně psát a hodně kreslit.
Snad mi to vydrží i zítra.
