Ve věku osmdesáti čtyř let zemřel 16. října 2018 novinář, publicista, překladatel, básník a editor Luboš Příhoda.
LUBOŠ PŘÍHODA se narodil 2. 8. 1934 v Náchodě. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu v Ústí nad Orlicí (1949-53) V letech 1960-1966 pracoval ve firmě Průmysl bytového textilu v Liberci, kde byl mimo jiné také ředitelem. V roce 1966 změnil profesi a přešel k novinařině – stal se šéfredaktorem podnikového časopisu Paprsek, po jehož zrušení v následujícím roce přešel do okresního časopisu Vpřed. V letech 1967-1968 současně redigoval v časopise Dialog edici Tranzit věnovanou překladům německé poezie. Vedle toho publikoval také fejetony. Po celý první okupační týden v srpnu 1968 v Liberci vydával dvakrát denně Svobodný Vpřed. V důsledku toho musel redakci Vpředu opustit a do roku 1970 pracoval v krajském periodiku Průboj. Poté už pro něj v novinářské profesi nebylo místo. Sehnal pouze práci pomocného dělníka v zemědělství. Po těžkém úrazu dostal částečný invalidní důchod a dál pracoval v zemědělství na půl úvazku. V 80. letech 20. století absolvoval Vodohospodářský institut, který zakončil prací na téma Likvidace prasečí kejdy. Po sametové revoluci se mohl vrátit do redakce Vpředu, kde do jeho zrušení v roce 1991 zastával funkci vedoucího redaktora. Do srpna 1992 působil jako ředitel a současně šéfredaktor obdeníku Region.
V letech 1990 až 2014 byl členem výboru Syndikátu novinářů ČR, který zastupoval ve středoevropské skupině novinářských organizací. Byl předsedou Krajského sdružení novinářů a rovněž zakládajícím členem Kruhu autorů Liberecka (KAL), jehož byl po několik let předsedou. V rámci činnosti KAL spolu s Janem Šebelkou redigoval deset vydání cenného sborníku Kalmanach. Jako editor se podílel na česko-německé čítance spisovatelů Liberecka Naše krajina slov – Unsere Wortlandschaft (2011). Roku 2011 obdržel ve Varšavě hlavní cenu v novinářské soutěži PL-CZ Local Press Awards v kategorii místní historie a kultura za publicistickou stať Rok 1969 v Liberci. Oběti ze srpna 1968 chtěl režim vymazat z paměti, otištěnou v Kalmanachu 2008/2009. Za svou všestrannou tvorbu byl v roce 2014 oceněn Speciální cenou jako osobnost Euroregionu Neisse-Nisa-Nysa.
Překlady prózy a poezie z němčiny i vlastní tvorbu publikoval v řadě časopisů, v denním tisku a rozhlasu. V době tzv. normalizace nemohl publikovat pod svým jménem. Trojdílnou rozhlasovou hru Mnichovská dohoda uvedl pod jménem V. Říha, překlady próz Johannese Bobrowského vydané po roce 1970 podepisoval jménem Jiří Votava a překlady německé poezie publikoval pod jménem Jan Votava. Vlastním jméno Luboše Příhody se pod překlady a články mohlo objevovat znovu až od roku 1989.
Knižně vydal mimo jiné tituly: Helmut Preissler: Hlasy mrtvých a živých (1961, výbor z lyriky), Reiner Kunze: Věnování (1964, výbor z poezie, s L. Dvorským, L. a M. Kunderou), Hanns Cibulka: České motivy (1967), Johannes Bobrowski: Litevské klavíry (1979) a Tanečník Malige (1989), Conrad Ferdinad Mayer: Král a světec (1994), Isa Engelmann: Návrat pod zelenou střechu (2004) a Židé v Liberci (2007). Přispěl do několika sborníků.
Z vlastní tvorby vydal básnickou sbírku Promluvy do zdi (2004), bibliofilii Umíněný Ikaros (2014), dokumentární publikaci A potom přijely tanky… (2010) a publicistickou kroniku událostí z let 1968 a 1969 Nejdřív tanky – potom pendreky (2015).
Odchodem Luboše Příhody ztrácí česká kultura výraznou osobnost.
Milan Hrabal
Poznámka:
Část údajů byla autorem nekrologu čerpána z diplomové práce Dity Kaňkové Slovník libereckých autorů (2003).
Ukázka z básnické tvorby Luboše Příhody:
Luboš Příhoda
Kapr
Přesto, že byl určen
k bouchnutí paličkou,
k píchnutí za krkem,
k naříznutí ocasu,
k rozpárání břicha
a k smažení
a k snědku
stejně v nádrži
vyskakoval,
vymršťoval se
a narážel do drátěné sítě
až si odřel bok
a zlomil ploutev,
ale bojoval,
i když si nabil hubu.
Což nelze říci
o některých lidech.
Vybráno ze sbírky Promluvy do zdi, s. 19