Ze tří stran beton a kamení, ze čtvrté voda. Beton chvílemi i nad hlavou, to když člověk podchází most. Bělostný povrch by ještě víc zářil a sálal, ale obloha je dnes mraky roztrhaná a tak je to jenom na blikačku. Je sobotní dopoledne a uprostřed liduprázdné Plzně, na tom bílém betonu stále ještě zánovní náplavky Radbuza, stejně opuštěné jako celé město, stojím málem sám. Člověku se lehce vybaví ty staré filmy z Los Angeles, kdy se betonovým korytem městské řeky prohánějí cadillacy … ale ne, to už je trochu moc, ty by se sem nevešly. Tady jen jeden malý cyklista, pár průchozích a jeden spáč na lavičce. Betonové samosebou. Kdo by tu při povodních měl pořád uklízet inventář, to dá rozum.
Na informačním panelu se člověk dozví, že tohle si město už dávno přálo, takové to vřelé místo k setkávání. Dokonce to tu i vyzdobili … legální grafitti… a lidová tvořivost se připojila. Proč ne, když tu na to mají takový klid. Možná, že za to může ta coronadoba, možná ne, ale navzdory všemu rozvolňování byla Plzeň více než pustá. Jen na náměstí u vošahlíka bylo malé srocení – měli tu okurky, med a tak. A před všemi prázdnými restauracemi stál kouřící personál. Mrtvá doba obědová.
