Philippe Ariès pracoval na Dějinách smrti dvacet let, poprvé vyšly v roce 1970 a tuzemské verze (rozdělenou na dva díly, překlad) jsme se poprvé dočkali v roce 2000. Je beznadějně rozebraná a nesehnatelná. To už samo o sobě naznačuje, že se jedná o dílo, které nepotřebuje nová doporučení. Osvědčilo se samo. Tématem i kvalitou zpracování. Navíc (a na rovinu) podrobit víc jak sedm set stran textu zabývajícího se fenoménem smrti a pohledu na ni v historických textech je úkol, na který se necítím dostatečně fundovaný ani trpělivý, na druhou stranu věřím, že někdo takový existuje, protože jde o téma fascinující.
Nejde tu o smrt samotnou, ale o její reflexi v dějinách. O pohled a přístup, který k ní měli naši předkové, o pohled, který nebyl (překvapivě) jednoznačný a konzistentní. Pohled, který se v dějinách měnil.
Sledovat příběh přístupu k odchodu z tohoto světa je fascinující, a zatímco nejstarší příběhy popsané v legendách a básních o hrdinech, o jejich přípravě na skon jsou, řekněme, romantické, čím blíže se na historické ose blížíme přítomnosti, ztrácejí tento rozměr a stávají se, víc a víc, součástí všedního života.
Tohle zvláštním způsobem prodlužuje čtení Dějin smrti, protože na každé stránce, možná skoro u každého odstavce je čtenář nepřímo vybízen k tomu, aby ty dávné i dávnější příběhy konfrontoval s realitou, kterou zná a kterou (zatím) žije, neboť konec je, jak se tu přesvědčujeme, neodvratný.
Předchozí větou nechci v žádném případě říci, že by se Dějiny smrti špatně četly, naopak. I díky překladu Danuše Navrátilové je četba téhle knihy zážitek, na který jen tak nezapomenete a ke kterému se budete často vracet.
Zajímavý je i příběh a témata, kterými se Philippe Ariès zabýval ve své další práci: Kromě konstantního zájmu o problematiku smrti připomeňme alespoň otázku kontroly porodnosti (!, vykřičník m.d.), již otevřel a snažil se potvrdit v řadě následujících článků, píše Daniela Tinková a dále: (Dítě) přestává být pouhou nedokonalou a křehkou miniaturou dospělého a stává se svébytným subjektem se specifickými potřebami, intelektuálními i citovými…
Znamená to, že šíře jeho zájmu byla úctyhodná a dávala mu možnost měnit perspektivy pohledu, nikoli nějak viditelně a spektakulárně, ale spíš podprahově a nenápadně a navíc s notnou dávkou empatie, kterou můžeme cítit z celého díla.
Kniha Dějiny smrti je jednou z těch, které doporučuji na potkání, protože smrt je téma, se kterým se prostě nějak snažíme vyrovnat každý, na druhou stranu je mi jasné, že tohle doporučení nepadne vždycky na úrodnou půdu, ale tak to prostě chodí. Každopádně je dobře, že Argo Dějiny smrti vydalo znovu a je tak k dispozici čtenářům, kteří jednou napíší další kapitolu právě těchto dějin.
