Pamatuju si eNDéeR neboli Německou demokratickou republiku jako zadrátovanou zemi, do které když se chtěla rodina vypravit a koupit tam cukrkandl a nové záclony, musela vyplnit nějaké papíry, třeba výjezdní doložku, a když se pak pohraničníkům při návratu něco nelíbilo, mohlo se stát, že vám rozebrali automobil na šroubky. Pamatuju si taky ty kolony trabantů, jak jedou na Balaton, a ještě si pamatuju ten dederon, což byla látka, ze které jste košili na sobě mít nechtěli. Nikdy!
eNeSeR neboli Německou spolkovou republiku si zase pamatuju jako zemi, kde mají všechno, protože jsem na vlastní oči viděl ty katalogy obchodních domů – a v nich opravdu všechno měli a bylo to krásné, voňavé a barevné! Nikdy jsem tam nebyl. eNeSeR byla totiž země ještě zadrátovanější než eNDéR.
Dvě země, prostě. Peklo a ráj.
To byl můj pohled. Teď se na to koukli trochu jiným pohledem na výstavě Deutsches Design 1949–1989. Zwei Länder, eine Geschichte neboli Německý design, dvě země, jeden příběh. Když na ni zajdete (ještě do začátku března je v drážďanském Lipsiusbau, potom bude pět let putovat po Evropě; jestli dorazí do Česka, zatím není známo), uvidíte docela překvapivou věc: ty rozdíly nejsou zdaleka tak markantní, jak by se na první pohled mohlo zdát (a jak si je třeba pamatujeme).
Jistě, v západní části země mohli být v mnoha případech progresívnější, dostali se k jiným materiálům, západoněmecká produkce byla – když to zjednoduším – barevnější a veselejší,
jenomže základ neboli background je pořád stejný a nejčastěji ho budeme hledat někde ve starém dobrém Bauhausu.
V tiskové zprávě se tak můžeme dočíst, že: „Prezentace se rozchází s výkladem předchozích retrospektiv a publikací, které jen zřídka přiznávaly východoněmeckému designu vlastní význam, a zaměřuje se na jeho tvůrčí kvalitu a hledání kreativních řešení. Vzniká tak nový narativ: jde o zrcadlení východoněmecké a západoněmecké historie designu a vytvoření celkové podoby ,německého designu‘ a jeho hodnot.“
Kdo by to byl býval řekl.
Prostě, když už máme v Praze Primarkt, a nemusíme tak za nákupy do Drážďan, pořád tam mají ještě spoustu galerií.
Více než 30 let po pádu Berlínské zdi se Uměleckoprůmyslové muzeum a Vitra design muzeum zabývají složitou otázkou historie německého designu. 390 exponátů představuju ikonický nábytek a osvětlení, grafický a interiérový design, stejně jako módu, textil, šperky a design vozidel. K vidění jsou legendární předměty každodenní potřeby, jako je „Simson S50“ (1975) od Karla Clausse Dietela nebo kultovní gramofon „SK 6“ (1956) od Dietera Ramse, ale také nové objevy a rarity, například organicky ztvárněné křeslo Luigiho Colaniho „Poly-COR“ (1968) nebo terapeutické hračky od Renate Müllerové. Stranou nezůstávají ani protagonisté Rudolf Horn, Margarete Jahny nebo Egon Eiermann, ani vysoké školy formující podobu designu, německý Werkbund nebo odkaz Bauhausu.
Prezentace se rozchází s výkladem předchozích retrospektiv a publikací, které jen zřídka
přiznávaly východoněmeckému designu vlastní význam, a zaměřuje se na jeho tvůrčí
kvalitu a hledání kreativních řešení. Vzniká tak nový narativ: jde o zrcadlení
východoněmecké a západoněmecké historie designu a vytvoření celkové podoby
„německého designu“ a jeho hodnot.
(psáno pro reflex)
…
