16/11/2023 otevře v Galerii města Loun František Skála výstavu série nových obrazů o jejichž vzniku hovoří v následujícím rozhovoru. Výstava bude otevřena do 31/3/2024.
Lounská výstava se jmenuje „OBRAZY“. Po letech jsi začal opět malovat obrazy. Co tě k tomu vedlo?
Když jsem po téměř čtyřiceti letech začal opět malovat obrazy, musela mě cesta zavést ke kvalitě barvy jako materiálu, jehož původ znám, získávám vlastním přičiněním a jsem opět fascinován jeho krásou, tolik se lišící od barvy průmyslově vyráběné.
Takže používáš zcela netradiční materiály … Jak to celé začalo?
Někdy v sedmdesátých letech jsem si v mokřinatých lukách u vesnice Ruda nabral v loužích s opalizujícím povlakem rezavé železité bahýnko a udělal s ním pár zkoušek. Utřené s lněným olejem dalo krásnou sytě rezatou barvu. V roce 2018 ukázal mikroskopický rozbor podobného materiálu ze západních Čech, že se ve skutečnosti jedná o železité nanoschránky mikroorganismů. Takto získaná barva má širokou tónovou stupnici. Od lehounce béžové až po téměř černou. Vznikl cyklus apokalyptických krajin hnědých odstínů, kde má hlavní slovo estetika katastrofických dějů. Pukající zemské kůry, hroutících se masivů hmoty, tvarosloví sopečných výbuchů a oblaků prachu, výšlehů ohně prořezávajících horizontální mlhu, větrných sloupů a dalších vzrušujících úkazů, které přes svou děsivost konce vždy člověka přitahovaly.
Tvoje nová tvorba odkazuje spíš k jakémusi prazákladu, k jeskynním malbám …
V roce 2019 jsem s mou ženou a dvěma přáteli procestoval Austrálii napříč z jihu na sever a zpět. To, co mě kromě fantastických zážitků přírodních krás přitahovalo, byla kultura původních obyvatel a jejich malby božstev a zvířat pod skalními převisy. Výtvarné projevy dávných obyvatel planety jsou si jakousi jednotou spojení se zemí a přírodou často velice podobné. V místě, kam si Aboriginci chodili stovky kilometrů pro to nejvzácnější, co potřebovali ke svým rituálům – barevné hlinky – jsem si nasbíral pár vzorků barevné škály od žluté k červenému okru.
Jak to pokračovalo „doma“?
Po vytvoření prvních obrazů důsledně těmito pigmenty, jsem se začal věnovat jejich hledání a sběru i v české a slovenské krajině. Moje přirozená sběračská vášeň se transformovala do této nové podoby. Dobrodružství podobné dětským zážitkům, radost z nálezů a jejich využití je nedílnou součástí procesu tvorby, stejně jako úžas, kdy se ze vzorku hlíny teprve utřením vyjeví barevný odstín. Není to však konceptuální mapování krajiny. Barvy takto získané, slouží jako prostředek, tedy jako jakékoli barvy k malování. S tím rozdílem, že jejich sametový lom světla a tlumená barevná stupnice vybízejí k tématům, která jsou logicky spojena s tématy původních obyvatel a se zemí a krajinou. At´už jsou to jakési mapy krajiny, zemní a zvířecí božstva, organické makro – i mikro – tvarosloví, procesy utváření světa, nebo třeba konkrétně kresby na kamenech, zdobení zvířat a rostlin a všechny tyhle věci, ze kterých vyrůstá umění přírodních národů.
Co tě k tomuto stálému hledání vlastně vede?
Jde mi jako vždy o krásu a o zkoumání příčin jejího vzniku, hledání dokonalého tvaru ve spojení s imaginací.. Někdy mám pocit, jako bych byl nějakou vyšší mocí vybrán do funkce jakéhosi kvalitáře, jehož pracovní náplní je objevovat skutečný smysl věcí a upozorňovat na spirituální vlastnosti hmoty a materiálových jevů. Důvod, proč vůbec vznikly, ať už v přírodě, nebo vytvořeny člověkem. Na začátku je vždy setkání a jakési prozření, kdy se skrytý smysl vyjeví. Následuje výzkum vlastností, možnosti zpracování a využití, tedy rozvoj nového řemesla, podmíněný osobní účastí autora a práce ruky, kdy je konceptuální přístup vyloučen. Jednoduše řečeno, přirozeně se rozvíjející linie tvorby. Samotný materiál a poznatky takto získané si společně diktují obsahy, které se následně zdají být předurčené a na první pohled logické. Nikdy nejde o žhavá aktuální společenská témata, která
Foto Jan Petržilka
