Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo hru Davida Adjmiho Marie Antoinetta – příběh francouzské královny, jejíž život skončil na popravišti v říjnu roku 1793.
Antoinetta byla královnou poněkud rozkravenou: královnou, která má zásluhu na tom, že paruky byly tak vysoké, že kvůli nim musely být zvýšeny stropy kočárů, královnou, jež je známá výrokem (který patrně nikdy nepronesla), že lid, když už nemá chleba, může přece klidně jíst koláče, to dá rozum.
Všechno na jevišti vypadá jako její příběh. Holka z dobré rodiny, kterou vdali tak, aby byla ještě bohatší, děvče, jež bydlí v nemovitosti tak velké, že skoro vždycky zabloudí, má manžela, kterého (pro změnu) dobře oženili, ale jenž o tom, proč a na co má zničehonic manželku, nemá ani ponětí…
Nikoliv dokumentárně, ale v náznacích pak můžeme odhalit, že ve Francii nejsou s panovníky spokojeni a že lid a revolucionáři, dohromady to, čemu říkáme třeba lůza (nebo dezoláti?), si prosadí své a královnu popraví.
To, že se nehraje jenom o Antoinettě, nám dojde velice brzy – a není to jenom aktualizacemi jazyka.
Rozkravených princezen kolem sebe totiž vídáme celé zástupy (a asi se mají stejně dobře, možná ještě lépe než Marie Antoinetta). Nepřemýšlejí o tom, k čemu jim byl život dán, že ten fór není jenom v přepychu (nebo ve hře na něj), a pomalu kráčejí popravišti, jež však tentokrát není určeno jenom pro ně, ale asi pro nás všechny.
V režii Janky Ryšánek Schmiedtové, v kostýmech Davida Janoška a s hudbou Vladivojny La Chia exceluje v hlavní roli Karolína Baranová.
Mimochodem: skvělá Karolína Baranová, jež tentokrát, přestože má výtečné spoluhráče, odtáhne celé tříhodinové představení vlastně sama až do skličujícího závěrečného monologu, s jehož vyzněním sice tak docela nesouhlasím, ale který klade spousty otázek, jež si v občasných depresích kladu také, ačkoli zdaleka nejsem princeznou.
(Skvělá Karolína Baranová, která z důvodů pro mě nepochopitelných stále zůstává v Liberci, přestože by byla ozdobou i divadel, jež jsou více na očích. Na druhou stranu dík za to, že je mi tím pádem tak blízko!)
Na závěr jedna ne nepodstatná rada, která většinou v recenzích (bohužel) chybí: běžte se před začátkem vyčurat, protože první polovina je tak dlouhá, že vám jakýkoli nekomfort zničí umělecký zážitek ze hry.
(psáno pro reflex)
