Na nějaké Portě v osmdesátých letech jsem poprvé zaregistroval Roberta Křesťana, když s Poutníky zahráli Telegraph Road od Dire Straits, které jsem tehdy poslouchal obden. Zahráli to v bluegrassovém obsazení — to bylo překvapení. Ale z čeho mi spadla brada, byl hlas Roberta Křesťana: tak jiný a průrazný oproti původnímu, klidnému vypravěči Marku Knopflerovi. To mě úplně uhranulo. A od té doby jsem, alespoň po očku, tuhle partu a hlavně Křesťana nepřestal sledovat a poslouchat. A nepustilo mě to ani po těch letech, které se mi nechce počítat; vyšlo by mi z toho i to, jak jsem starej.
Celé ty věky mě jeho písně provázely všemi mými citovými průsery, které jsem si přivodil, a vždycky mi pomohly se z těch průšvihů nějak vybabrat. Měl jsem pocit, že v tom nejsem sám…
Jsem spíš ohníčkář než bigbíťák, takže se mi líbilo to víceméně akustické obsazení, ale stejně — když jsem měl někomu říci, co že to vlastně hrají, mluvil jsem o „bigbeatu na banjo“.
Jestliže český text Telegrafní cesty nebo třeba Panenky byl srozumitelný a vlastně lineární, velká část textů Roberta Křesťana je jiná pohádka. Jsou to texty, které koexistují s hudbou naprosto harmonicky, vytvářejí určitou náladu a rozumím spíš jednotlivým sloganům a útržkům než kompletně celému textu. Což ale neznamená, že bych Křesťana někdy přestal poslouchat.
Celé ty věky mě jeho písně provázely všemi mými citovými průsery, které jsem si přivodil, a vždycky mi pomohly se z těch průšvihů nějak vybabrat. Měl jsem pocit, že v tom nejsem sám…
Měl jsem štěstí, že jsem mohl potkat dost lidí, jejichž dílo mám rád, mluvit o tom a někdy se s nimi i kamarádit. Roberta Křesťana jsem nepotkal nikdy — a teď, když vyšla kniha–rozhovor Psát texty mě bolí, si myslím, že to nevadí. Že bychom moc nepokecali, protože jestli nám Robert Křesťan chce něco říci, říká to svými písničkami.
Jestli Tomáš Hrubý, který se s Robertem podle všeho zná od mládí, nakonec dokázal alespoň nějak dokončit zmiňovanou knihu, patří mu uznání a dík za trpělivost a výdrž.
Ve finále se totiž podařilo zmapovat život a dílo mistra Křesťana, popsat pozoruhodný život samorosta, který propadl čundrům a muzice s vzácnou úchylkou k podivuhodnému pětistrunnému hudebnímu nástroji — a tohle všechno dokázal přetavit v jedinečné dílo, které, alespoň za mě, patří k tomu nejlepšímu, co tu vzniklo. Poklona uctivá.
Z rozhovoru se dozvíme spoustu podrobností o brněnské hudební scéně sedmdesátých let minulého století, i o tom, jak probíhala profesionalizace muzikantů a zapojení se do profesionálního kolotoče hudebního showbusinessu. O tom, jak kapely vyjížděly do spřáteleného zahraničí, třeba do Ruska. Tohle asi bude zajímat jenom ty, kteří to prožili, případně historiky, kteří se možná ještě nenarodili.
Hodně zajímavé jsou kapitoly o tom, jak se Druhé trávě podařilo prosadit v Americe. Hodně to nabourává naši romantickou, vysněnou představu o bluegrassové a country scéně země, kde vznikla a kde je pořád její těžiště. Třeba to, jak se změnilo přijetí kapely, která přijela s bicími — a se zdviženým obočím, že tohle tedy ne — mi připomíná úzkoprsost českých posluchačů před čtyřiceti lety.
Nejsem muzikant, jsem spíš přes písmenka, takže jsem si se zájmem přečetl kapitolu o textařině i o té překladové. Třeba na albu Dylanovky.
Mimo jiné říká jednu důležitou věc, kterou zná každý, kdo se kdy snažil něco napsat, namalovat nebo třeba natočit. Do výsledného díla se dostanou myšlenky, náznaky nebo motivy, na které autor zpravidla vůbec nemyslel.
Rozhovor Tomáše Hrubého s Robertem Křesťanem byl v podstatě ukončen covidem, takže se nedovíme nic o vzniku posledních dvou alb — Prvního a Druhého dílu. Ale myslím, že rámec vyprávění by to příliš neobohatilo.
Zajímavé je proti tomu, jak se změnil pohled na dávnou Křesťanovu kapelu Trapeři. Zatímco v knize o ní mluví jako o dávném projektu, od té doby je tahle parta vlastně plnohodnotně obnovena a vydává nejen staré, ale i nové nahrávky. A mě je poslouchat baví.
A nakonec připomenu, že kniha obsahuje soubor Robertových textů; sice asi ne všech, ale těch nejdůležitějších jistě.
A taky, že za tuhle knihu patří velký dík — kromě autorů — také nakladatelství Galén, které opravdu obdivuhodným způsobem mapuje tuhle oblast hudby, jež pro spoustu z nás znamená dětství a mládí.
