Zatímco se Národní park České Švýcarsko znovu potýkál s požárem, vědci dokončili unikátní čtyřletý výzkum, který ukazuje, že les po požáru nevzniká znovu „na zelené louce“. Obnova krajiny je mnohem pestřejší a přirozenější, než se často předpokládá. Výzkumníci z Fakulty životního prostředí UJEP zjistili, že požářiště funguje jako mozaika různě zasažených míst, kde se příroda obnovuje odlišným tempem i způsobem.
Podle Mgr. Jany Müllerové, Ph.D., požár na mnoha místech odstranil silnou vrstvu suché hrabanky a jehličí, která dříve bránila semenům dostat se k vlhké půdě. Díky tomu mohly semenáčky lépe zakořenit a nový les se začal obnovovat prakticky okamžitě bez zásahu člověka.
Požářiště není mrtvá plocha
Jedním z hlavních zjištění výzkumu je fakt, že požářiště nelze vnímat jako jednolitou spálenou krajinu. Některé části byly zasaženy výrazně, jiné jen minimálně. Na mnoha místech přežily živé stromy, ostrůvky původní vegetace i zdroje semen z okolních porostů.
„Není to kobercové poškození. Na požářišti zůstalo mnoho zachovaných částí původního lesa i zdrojů semen v okolí. Na některých místech přežily buky, jedle nebo smrky. To všechno ovlivňuje, jak rychle a jakým směrem se les obnovuje,“ vysvětluje Jana Müllerová.
Významnou roli při obnově hrají břízy, které patří mezi pionýrské dřeviny. Díky lehkým semenům rychle osidlují otevřený prostor a vytvářejí podmínky pro další druhy stromů.
„Břízy přicházejí jako první, protože mají lehká semena a rychle rostou. Připravují půdu a mikroklima pro další dřeviny. Když se do porostu podíváte blíž, jsou v něm už také semenáčky buku a dalších cílových druhů. Ty časem břízy přerostou,“ doplňuje Müllerová.
Oheň někde obnově pomáhá
Výzkum ukázal, že obnova lesa může být po požáru rychlejší než v odumřelých smrčinách, které požárem neprošly. Důvodem je právě vrstva suché hrabanky, která často brání semenům zakořenit. Když ji oheň odstraní, mají mladé rostliny větší šanci přežít. Zároveň se spálením biomasy uvolňují živiny důležité pro nový růst.
Neznamená to ale, že požár působí všude stejně. Regenerace závisí na konkrétních podmínkách — roli hraje sklon svahu, množství půdy, dostupnost vody, zastínění nebo přítomnost mrtvého dřeva.
Voda a stín rozhodují
Specifikem Českého Švýcarska je pískovcové podloží, které vodu snadno propouští. Mělké půdy na osluněných svazích proto rychle vysychají a obnova vegetace zde postupuje pomaleji. Naopak tam, kde po požáru zůstalo mrtvé dřevo a stín, vznikají příznivější mikrostanoviště.
„Voda je v té krajině jeden z hlavních limitů. Tam, kde je málo půdy a hodně slunce nebo větru, regenerace postupuje pomaleji. Tím, že v lese zůstávají zbytky odumřelých stromů, pomáhají novým semenáčkům stínem, drží vlhčí mikroklima a částečně je chrání i před okusem zvěří,“ říká Müllerová.
Mrtvé dřevo navíc poskytuje útočiště celé řadě organismů, především bezobratlým a ptákům. Odborníci na spáleništi zaznamenali i vzácné druhy, které v hustých hospodářských lesích jen obtížně hledají vhodné podmínky k životu.
Vědci sledovali krajinu ze země i ze vzduchu
Fakulta životního prostředí UJEP při výzkumu kombinovala terénní monitoring s moderními technologiemi — využila satelitní snímky, drony, lidar i síť trvalých monitorovacích ploch. Díky tomu mohli vědci sledovat nejen rozsah poškození, ale i rozdíly v obnově jednotlivých částí krajiny.
„Zajímá nás nejen to, že se les obnovuje, ale proč se na různých místech obnovuje různě rychle a různým směrem. Na začátku se v krajině odehrává mnoho rychlých změn a právě první roky po požáru jsou pro další vývoj velmi důležité,“ vysvětluje Müllerová.
Výzkum sice oficiálně skončil, odborníci ale v monitoringu pokračují dál prostřednictvím dalších projektů i studentských prací.
Les budoucnosti bude pestřejší
Podle vědců je důležité rozlišovat mezi rychlou obnovou vegetace a dlouhodobou obnovou lesa. První semenáčky a keře se mohou objevit velmi brzy, vznik stabilního a druhově pestrého lesa je ale otázkou desetiletí.
Příklad nabízí požár na Havraní skále z roku 2006. Po téměř dvaceti letech je patrné, že původní březové porosty představovaly pouze přechodnou fázi. Postupně do nich nastupují další druhy stromů a les se dál proměňuje.
Výsledky výzkumu mají význam i pro budoucí ochranu krajiny. Se stále častějšími obdobími sucha a extrémních teplot lze očekávat více lesních požárů. Vědci proto upozorňují, že větší druhová pestrost lesů — zejména vyšší podíl listnáčů — může fungovat jako přirozená bariéra proti šíření ohně.
