Detektivka ze Šluknovského výběžku? To si přečíst musím, řekl jsem si, když jsem na FB zachytil, že něco takového existuje. Trochu jsem si myslel, že to zkusím, a potom to prostě smáznu, protože to nebude stát za řeč. Ale hodně jsem se spletl. A i když autorka Evita Naušová k tomuhle místu není právě laskavá, je její pohled legitimní, navíc podpořený skutečností, že se sama ve Varnsdorfu, který je středobodem knihy Okraj nebe, narodila.
A vlastně i my, kteří tu žijeme, ještě pořád tomu místu říkáme Náhorní Karabach.
Hned první scéna – akce na Tyršově mostě v Děčíně, záchrana sebevraha – je napsaná svižně, obratně a naléhavě. Policajtka Elen se představí ve velkém stylu. Autorka nám ale hned od začátku dává najevo, že ta ženská je ostrá, bystrá a rychlá, ale kamarádit byste se s ní asi nechtěli.
Stejně nebo podobně jsou modelovány vlastně všechny figury tohoto románu. Ztotožnit se s jakoukoli z nich není lehké, možná to není ani tak docela možné, ale jsou se svými problémy a průšvihy velmi živé a životné. I když se někdy jejich chování vzpírá zdravému rozumu, jejich románové motivace jsou pochopitelné a vzbuzují obyčejnou lidskou lítost.
Po úvodní akci je Elen převelena do Varnsdorfu, aby řešila šokující případ nalezených ostatků novorozeněte (ještě to chcete číst?), a vyšetřování vede hluboko do minulosti, což v tomhle kraji znamená vydat se do složité krajiny narušených mezilidských vztahů, křivd, násilí a krutosti.
Evita Naušová nás nešetří, nedá nám vydechnout a já jí to nemám za zlé, protože i když po dočtení tohoto románu nepřišla katarze tak silná, jak bych si přál, zůstává ta kniha se mnou dál, v místě, kde se odehrává. A i když to tu v naší každodennosti není tak nesnesitelné, jak by se mohlo po přečtení Okraje nebe zdát, některé otázky a motivy jsou se mnou stále a už to asi nikdy nebude jinak.
Díky.
Okraj nebe vydalo nakladatelství Motto.
