V zadrátovaném a ostře hlídaném Československu docházelo této skutečnosti navzdory k mnoha akcím, které bychom bez váhání označili jako atentát. Některé nebyly dodnes vyšetřeny a objasněny.
Dne 8. února 1989 došlo v brzkých ranních hodinách v atriu budov ústeckých národních výborů (dnes magistrát) k mohutné explozi. Nikdo nebyl zraněn, pachatele se vypátrat nepodařilo. Škoda dosáhla tehdy závratných 6 milionů Kčs.
Výbušné zařízení tvořilo asi 10 kilogramů trhaviny Gelamon (vyrobené v NDR), krabice z dřevotřísky a dva budíky od firmy PRIM, typ Mirka 394 (fialový a růžový).
Spekulovalo se, že za výbuchem stojí Státní bezpečnost. Nasvědčovala by tomu profesionalita, s níž byl výbuch připraven, i následná kampaň v médiích, která dávala do souvislostí události v Praze při Palachově týdnu, snahy o proniknutí k Palachovu hrobu ve Všetatech, a právě i výbuch v Ústí nad Labem. Mluvilo se o „opozičních protisocialistických silách“, které se neštítí ničeho, ani použití dynamitu.
Podle poznatků bezpečnostních orgánů měl pachatel možnost získat východoněmeckou průmyslovou trhavinu Gelamon, byl zkušený v zacházení s trhavinami a manuálně zručný – s přístupem k dílenskému vybavení.
Atentát na budovu národních výborů odsuzovaly několik dní na stránkách dobového tisku základní organizace KSČ z celého Severočeského kraje. Postupně se přidávaly i pracovní kolektivy z jednotlivých závodů v Ústí nad Labem, Teplicích, Děčíně, Lounech apod. Dále významné osobnosti – učitelé, lékaři, horníci, zemědělci, umělci či sportovci.
K odsouzení pachatelů se připojili i zaměstnanci specializovaných skláren. Krom toho, že odsuzovali teroristický čin, cítili se poškozeni sami, protože museli urychleně vyrobit speciální izolační skla nad plán.
Atentát odsoudil i zasloužilý umělec Miroslav Houra, autor známé mozaiky. Prý mu po výbuchu lidé často volali a ptali se, zdali exploze neponičila jeho mozaiku. Naštěstí se tak nestalo.
Na místo činu se po odstranění zátarasů přišlo podívat několik tisícovek zvědavých Ústečanů. Atentátu někteří přezdívali „Ústecký Reichstag“ – v narážce na požár budovy Říšského sněmu v únoru 1933. O něm se tradovalo, že si ho zapálili sami nacisté, aby mohli upevnit svoji moc v Německu.
Výbuchy kolem sídel budov KSČ a národních výborů nebyly ve druhé polovině osmdesátých let časté ničím novým. V letech 1986-1989 došlo ke čtyřem takovým akcím – v Českých Budějovicích, Plzni, Pelhřimově a nakonec v Ústí nad Labem.
Státní bezpečnost vytvořila na počátku roku 1989 celostátní řídící štáb, nazvaný „Exploze“, který tyto politicky motivované útoky vyšetřoval. Nevyšetřili však nic a ve druhé půli prosince 1989, už za změněných politických poměrů, StB vyšetřování zastavila…
Za pozornost stojí, že na konci osmdesátých let byly v ČSSR velmi populární anonymní telefonáty. Někteří volající tenkrát vyhrožovali bombovými útoky – na školy, nádraží, restaurace, diskotéky… a další veřejné budovy. Například na konci ledna 1989 jeden z pachatelů volal na liberecký Ještěd, že je tam bomba. Tyto anonymní telefonisty výbuch v Ústí značně povzbudil. Úřady je totiž začaly brát o dost vážněji. Hned 9. února 1989 třeba volal na linku 158 zaměstnanec ústeckého dopravního podniku, komunista, člen Lidových milicí, bydlící v Tisé a vyhrožoval: „Zítra krajská nemocnice vyletí!“ Byl však dopaden a jeho čin všeobecně odsouzen. Ten však s atentátem neměl podle všeho nic společného.
V srpnu 1990 vybuchla ve dne bomba na pražském Staroměstském náměstí. Na místě zůstalo osmnáct zraněných. Ani tento případ se nikdy nepodařilo objasnit. Podle vyšetřovatelů však neměl žádnou souvislost s výbuchem v Ústí nad Labem…
Snímky pocházejí z ústeckého Průboje a ÚDV
