Poslední květnová sobota byla pro návštěvníky nejrůznějších kulturních akcí poněkud schizofrenní. Ústím se běžel Run tour, v letním kině probíhala velká párty Family Fest, v přírodním amfiteatru ZUŠ Evy Randové bylo možno slyšet mladé nadějné kapely a muzikanty na Music School Festu. Dolní Zálezly a KULT lákaly na tradiční Divadelní pouť a nedaleké Teplice zvaly na třídenní hojně navštěvované Zahájení lázeňské sezóny. A do toho všeho v televizi hokej.
Jako věrnoch jsem ovšem zvolil další pokračování komunitního hudebního festiválku Mezi Dvorci, konaného v parku TGM na Střekově. Už pojedenácté jej připravil realizační tým pod vedením herce Činoherního studia Honzy Plouhara, muzikanta a producenta Hynka Vernera a zakladatele Petra Barančíka. Po loňském taháku hvězdných Mňága a Žďorp letos přitvrdili a nabídli hned dvě velké hvězdy – Nikolu Muchovou aka Muchu a kladenské Zrní.
Velmi nevděčnou úlohu otvíráku tentokrát vyfasoval úžasný Chabakus, což je žákovský bigband z Chabařovic. Ačkoli diváků bylo opravdu skromné množství, odvedl celý soubor velmi profesionální výkon, připomínající podobné taneční orchestry ze šedesátých a sedmdesátých let. Střídali swing, popjazz i standardy a vše odehráli s nečekanou bravurou. Viděl jsem je už podruhé a opět jsem byl nadšen.
Bluegrassovou legendu Průdušky zaskočily zdravotní potíže některého z členů, ale náhrada v podobě ústeckého bluesmana Rohypnola Missisippi Aussig byla organizátorem dobře zvolena.
Zádumčivé blues vystřídala dravost mladičkého rap boybandu El Ray a jeho družina. Frontmanem kapely je Prokop Zach, takto syn v ústeckém Činoheráku dobře známého Romana Zacha, spolu s ním v kapele rapuje další herecký potomek Maxmilián Dolanský. Spousta energie, mladické nadšení, sympaťáci kluci i vtipné texty přivedly do kotle pod podium první tanečníky. Líbili se mi moc.
Průřez klasickými rockovými skladbami šedesátých a sedmdesátých let předvedl soubor, který se na Mezi Dvorcích poměrně pravidelně opakuje a je zárukou slušné kvality. Nepitch band vytáhli osvědčené fláky Zeppelinů, Floydů, Beatles a dalších a znělo jim to jako vždy skvěle.
Mám tenhle komunitní festiválek rád z mnoha důvodů. Miluji jeho opravdu širokou žánrovou rozkročenost i fakt, že nabízí možnost prezentovat se i méně známým či téměř neznámým skupinám a muzikantům. Vládne na něm vždy příjemná a taková ta lidská atmosféra. A taky proto, že mi téměř každý ročník nabídne něco, o čem jsem neměl ani ponětí, že existuje a rozšiřuje tím moje obzory. V minulých ročnících to byla třeba okouzlující Pája Gajdošíková, letos naprosto úchvatná dáma s nádherným hlasem (až k husí kůži!) Petra Škorpíková a Světla stín. Odvážný tah nejen od pořadatelů, ale i od samotné interpretky, protože její program šansonů a poezie je natolik intimní, že je vhodný především pro malé kluby či malá divadla. Festivalovou atmosféru a otevřený prostor zvládla na výbornou. Pro mne nejkrásnější perla celého festivalového náhrdelníku.
S hlavními hvězdami se najednou objevily první potíže na dosud jinak příjemně plynoucím programu. Dlužno říci, že ani Mucha ani Zrní nenesly na těchto potížích pražádnou vinu a byly spíše těmi postiženými. Se začátkem vystoupení moravské pankačky Nikoly Muchy začalo pršet a pršelo prakticky po celou dobu jejího řádění na podiu. Nicméně obrovská hromada energie, která je pro koncerty Muchy tolik typická, dala přítomným na déšť zapomenout a kotel byl fantastický. Kladenští poetici Zrní zněli mým uším i mojí duši stejně krásně jako kdysi při prvním setkání někdy v roce 2011, kdy jsem si jejich album Hrdina počítačový hry točil ve sluchátkách asi tři měsíce pořád dokola (a poslouchám je dodnes) . A ani mně ani ostatním návštěvníkům nevadila ta dlouhá pauza skoro hodinová před jejich vystoupením, způsobená výpadkem elektriky.
No, a má vůbec cenu ještě něco psát o populární a oblíbené ústecké lokální kapele s velkým regionálním přesahem Točílas? Roztančený a rozbouřený kotel vydařeného hudebního setkání mluvil sám za sebe.
Takže díky, pánové, budeme se těšit zase za rok u Tomáše Garrigua.
(foto autor)
