To se takhle vzbudíte a hned víte, že jste na něco zapomněl. Přemejšlíte na co, ale pořád vám to nějak nezapadá, nenaskočí. Vyčistíte si zuby, dáte si sprchu, kafe a cigáro a ono vám to pořád leží v hlavě. Takovej ten divnej a zvláštní pocit. A pak vám žena v autě řekne, že se těšila, až si přečte, co ji doporučuju si poslechnout a na co zajít do kina. A ten divnej pocit najednou dostane jasný kontury. Prostě si najednou uvědomíte, že jste prošvihli uzávěrku. Je vám to chvíli líto, chvíli se za sebe stydíte, ale pak vám dojde, že se šéfredaktor Douša stejně neozval, že se z toho nestřílí a že máte aspoň úvod, že víte jak začít. Tak teď tady sedim u klávesnice a jdu na to.
Dodneška si pamatuju, jak jsem kdysi před lety pořádně potkal Imlaufa a Kolenatýho a jak se tim setkáním odstartoval krásnej kamarádskej vztah. Bylo to v Circu, pamatujete na ten ústeckej podnik? V Circu dole v Ponorce. Za barem byl tenkrát Česťa a byl na nás hodnej a nechal nás hrát pořád dokola tři stejný písničky. Primal Scream, Gorillaz a tu třetí nevim, ale vim, že od tý doby miluju Danger Mouse, asi to byl on. Americkej producent a muzikant, co umí udělat svůj zvuk. Že když slyšíš první tóny, víš, že je to Danger Mouse. Hrozně mě baví ho sledovat. Jakmile někde něco udělá, někomu produkuje desku, hned to vim a hned to poslouchám. Proto mě teď děsně interesuje točit jeho novinku, desku Lux Prima, kterou napsal pro americkou zpěvačku Karen O. Medovej zvuk, melancholie, western, Amerika.
Myslim, že nejenom v Ústí jede teď v kinech festival Jeden svět. One World. Dokumenty, dokumenty a dokumenty. Často se na to strašně těžko dívá, protože ty filmy neukazujou svět v růžový barvě, ale takovej, jakej přesně je. Já měl to štěstí, že jsem byl u jeho ústeckej začátků, kdy jsem s Honzou Kvasničkou a Ferdou Kuglerem promítal v ústeckym Circu. Večer chodili dospělí, přes dopoledne děti a školy. Pak jsem okupoval Mumii a tam bylo to parádní kino a každej rok i Jeden svět. A teď už jsem jen divák a sem tam jdu na festival do Hraničáře, ale protože jsem měkkej a ten hnusnej svět vidim každej den v televizi, už mě ty syrový dokumenty moc nerajcujou. Ale je skvělý, že celej tejden a možná i déle je Hraničář dopoledne otevřenej pro školní projekce a ty sebevědomý a neohrožený mladý lidi viděj, jak je svět krutej a hnusnej. Aspoň se tomu v dospělosti nebudou tak divit.
Abych nezapomněl – v sobotu hrají v ústeckym Hraničáři Kalle. Veronika a David, co maj spolu život a kapelu. Vzali svý písničky, který hráli jen tak ve dvou a s pomocí asi miliónu krabiček, vokodérů a samplerů, a rozhodli se, že udělaj změnu, že by těm křehkejm písničkám slušela regulérní kapela. Tak takhle přijedou v sobotu k nám do Ústí. Těšim se, viděl jsem je asi čtyřikrát, naposledy před Paramount Styles v ústeckym Činoheráku, a už tehdy jsem si řikal, jak by bylo skvělý, kdyby zvuk obohatila kapela. Tak teď tedy s kapelolu a taky s hostem, norskou písničkářkou Ane Bjerkan.
