Jsem fanda na ústecký Kult, na tenhle festival divadla a divadelníků, ale i lidí, kteří se tu jenom pohybují v jeho blízkosti a už léta si tenhle říjnový termín blokuji právě pro pobyt v tomhletom podceňovaném městě, protože když se držím osvědčených stezek, je mi tu vlastně vždycky nějak dobře. A tenhle pocit byl letos podtržen výsledky komunálních voleb, kdy vyhrála parta lidí, kteří jsou odhodlaní něco dělat, a já jim to docela věřím.
Tohle byl jeden z nečekaných vrcholů letošního KULTu a já jsem vlastně s tímhle bodem programu velice spokojen.
Oficiální začátek ale patřil příběhu Siddhárty, budoucího Buddhy, a diváci, tady spíš posluchači, si ho mohli poslechnout hned ve středu (sedmého) nebo ve čtvrtek (osmého října). Zatímco středa byla slunečná, ve čtvrtek vydatně pršelo a oba tyto meteorologické stavy mohly v ideálním nastavení posluchačů přinést neočekávané zážitky.
Překvapí to zejména po čtvrtečním deštivém dni, ale tady mi jeden kolega nadšeně vyprávěl, že ťapat kalužemi kolem Labe a poslouchat při tom příběh o osvícení byl opravdu mimořádný, protože nelehký, zážitek.
Kdyby vás zajímalo, jak jsem si tenhle zážitek užil já, přiznám se, že mi na první zastávce vypověděla službu aplikace, a protože aplikace nejsou úplně můj obor, vzdal jsem to. Ovšem zážitek, který se dostavil, když jsem potkával další posluchače, byl k nezaplacení. Se sluchátky na uších a očima upřenými k věčnosti byli jasným potvrzením, že tohle byla dobrá cesta. Snad nikoho nic nepřejelo.
Představení V zrcadlové síni pražského Rubínu byla hříčka o kráse, o tom, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější, a o tom, jaké to je, když jste žena a prožíváte to před zrcadlem každý den. Mužský element tu nebyl příliš zastoupen a je to škoda, protože i my, muži, s tím zrcadlením občas máme také spoustu zážitků a traumat.
Vznik představení inspiroval komiks švédské autorky Liv Strömquistové Hovoří Pythie, ale když obě tato díla srovnáte, zjistíte, že komiks je mnohem rozsáhlejší, komentuje a dotýká se široké škály témat a stojí určitě za to zkusit ho prozkoumat celý.
V neděli jsme v kulturáku viděli představení Divadla Na zábradlí Můj boj, představení, které vloni získalo Cenu Divadelní kritiky. Bylo to představení velmi silné a já jsem se pohyboval na velmi tenké hraně při rozhodování, jestli vydržím až do konce. Je to trochu paradox, neboť to představení bylo velmi přesně zahrané, velmi přesně zrežírované (Jan Mikulášek) a mělo jednoduchou, skvěle vymyšlenou scénu. Převod textu (Karl Ove Knausgård) byl naprosto brilantní, ale jeho podstata – marnost života a nedostatek čehokoli, co nám umožní se znovu probudit a žít dál – byla naprosto skličující.
Takže doporučuji, ale připravte se, že domů se vám nepůjde lehce.
Zatím poslední věc jsme včera viděli v Hraničáři. Sólová performance HIT Jana Bárty byla něco, o čem nemám co říci. Některá dumání o životě mě prostě míjejí. Možná jsem už moc starej, možná moc mladej, anebo mi něco ze života prostě uteklo.
Ale ještě nekončíme, takže po povinném odpočinku jsem nachystán pokračovat.
