Pravidelnou součástí Kultu bývala premiéra Činoherního studia, letos tato scéna nabídla Fuenteovejunu, titul, který měl v Ústí premiéru už 20. května, a viděli jsme, myslím, inscenaci, která je pro Činoherák charakteristická. Spojení historického, archaického textu (Lope de Vega, 1612–1614) s moderním herectvím funguje do chvíle, kdy se do celého mechanismu zapojí činoherácká metoda repetic a politických proklamací aplikovaná až do úplného omrzení. Škoda.
V úterý 13. října přivezla brněnská Polárka Steinbauerovu adaptaci Nekonečného příběhu. Pravděpodobně znáte film inspirovaný tímto příběhem, tady je to spíš horor, který víc odpovídá předloze, a nevím, jak bych se s tímhle zpracováním smířil jako dítě. Pro cynika mého věku to bylo zábavné. Dokonce bych řekl, že Nekonečný příběh přinesl do programu letošního Kultu první představení, které se tvářilo a fungovalo jako divadlo v tom smyslu, jak jsme ho znávali.
Ve středu se diváci rozhodovali mezi Kuchařkou pro disidenty (Divadlo D21) a adaptací nejnovějšího románu Michela Houellebecqa Zničit (Městská divadla pražská). Viděl jsem druhé z nich a odcházel spokojen. Texty o ztrátě smyslu života dávají občas životu smysl, zklidněný, ale přesný výkon Jana Hájka mě baví, hlavně ten spodní, neviditelný proud, a aranžmá prolínajících se střihů fungovalo bezchybně.
Ve čtvrtek představil v Činoheráku Tobias Piero Dohm performanci RAUM-ZEIT, tedy PROSTOR a ČAS, pomalu se rozbíhající představení nabízející zklidnění a vrcholící skoro až magickým zážitkem z… z prostoru a času.
Závěrečný večer patřil tradičně Jiřímu Maryškovi a jeho divadlu Demago, které jsem si tentokrát musel nechat ujít, protože v mosteckém divadle se chystala premiéra Komenského Labyrintu světa.
Součástí programu byly besedy s tvůrci, otevření výstavy v kulturáku a několik koncertů. Stíhal jsem jenom Kafka Band a Ústí je přesně to místo, kde musí mít tahle parta úspěch.
Bylo to vydatných deset dní a uvidíme, co nás tu čeká za rok, tedy v roce, kdy bude Kult slavit třicátiny.
