weby pro nejsevernější čechy

KULT 21. ZASTAVENÍ PÁTÉ aneb jak (ne)prosprintovat hlavou prezidenta sjednotitele

Je 3.září 1948 a národ Čechů a Slováků se právě dozvídá o úmrtí druhého prezidenta republiky. Někteří neurochirurgové tvrdí, že lidský mozek ve dvaceti minutách kolem své smrti vykazuje až enormně zvýšenou aktivitu. Jde o onen bájný rychlý film života? Poslední soud? Dvacet minut, které jsou z pohledu umírajícího věčností?

V čekárně u vstupu se na budoucího poutníka (diváka) Hlavou Edvarda Beneše (dále jen EB) valí z tlampače smuteční dobové projevy a citace ze soustrastných telegramů, zatímco z čelní stěny galerie v Armaturce zhlíží stylizovaný prezidentův portrét. Během půlhodinového čekání na letošní opravdovou UDÁLOST divadelní přehlídky KULT se smyčka projevů a soustrastí protočí dvakrát a v industriálním prostoru dostává i jiný, než smuteční rozměr.
V 18.00 se vprostřed portrétu zjevuje právě zemřelý prezident v symbolicky bílém smokingu. Spoluobčané! Mám tu čest pozvat Vás do své hlavy. Dovolte mi učinit tak prostřednictvím lapidárního výroku mého starého učitele, jenž blahé paměti říkával : Beneš, vy jste hlava otevřená. Jsem rád tomu, že i nyní, v okamžiku mé smrti, tomu není jinak a vy budete moci vstoupit. Pohybujte se mi tam tiše, neb hlava má je již pouhou chimérou a chiméry, jak známo, jsou zvukoplaché…nestůjte mi ve futrech…netleskat, neb není čemu…kdo si a se bude natáčet na jakýkoli záznam, dostane po hubě. Když uvidíte vypínač, nerozsvěcujte, NEB SVĚTLO JE SMRTONOŠEM ILUZE , říká s téměř dokonalou dikcí a tempem, jaké známe z dochovaných zvukových záznamů promluv EB jeho představitel. Prostě výtečný prolog k celému dění.
VEČER PRVNÍ
Pohled do plánku a časového rozpisu jednotlivých produkcí vyvolává ve mně první (a naštěstí poslední) záchvat paniky – co mi to ti blázni provedli, tohle není v lidských silách stihnout. Ani kdybych tu zůstal celé čtyři hodiny – což mi zprvu připadá jako mírně masochistické, abych posléze zjistil, že v Hlavě EB čas plyne neuvěřitelně rychle, protože reálné čtyři hodiny jsou vlastně onou bájnou dvacetimintovkou“.
Tak kam ? Je jasné, že základní stavební kameny jsou čtyři – roky 1918 v suterénu, 1938 první patro,1948 v patře druhém a Poslední soud opět v suterénu  Jde o činoherní produkce, složené z dochovaných textů nejrůznějšího charakteru, časově nejdelší výstupy, prezentované výborně připravenými herci nejen ústeckého činoheráku.. Pohled do itineráře. Ideální se jeví začít Posledním soudem, předpokládám jakési shrnutí. Do začátku prvního předvedení je ještě čas, sprintem do druhého, nejživějšího patra Hlavy. Zde Bar Československo, který jede celé ty čtyři hodiny instalace, dojde v něm celkem k osmi oslavám nového roku v mezidobí 1918-1948. Mění se vybavení, oblečení komparsu, bar žije svým životem, je centrem krátkého odpočinku či setkávání. Dirigent celého osazenstva, Dan Dittrich, šéf podniku, provází slovem všemi změnami a také upozorňuje na to, co a kdy se děje v dalších patrech a prostorách Hlavy EB. Druhé patro skrývá mnoho dalších lahůdek, zatím jen zlehka nakouknu do jednotlivých „světniček“, zahlédnu část vzpomínek Hany a Edvarda z různých časových období ve výtvarně důmyslných provedeních. A poprvé si „ujedu“ na Adamu MENSDORFFOVI, jehož nasazení, vtip, úpornost a improvizační schopnosti v části TY TO ZVLÁDNEŠ, EDO! (Beneš vs. Masaryk) byly pro mne skutečnou lahůdkovou záležitostí a vracel jsme se k nim znovu a znovu, fascinován.
Sakra, to už je tolik ? Rychlý sprint po schodech do suterénu na Poslední soud. Čapkovy otázky a Benešovi úvahy a odpovědi. Stísněný prostor jen umocňuje celé vyznění. Stačí jen sedět a poslouchat. Náročné na vaši pozornost, intelektuální koktejl velké síly. A další překvapení – prezident představován herečkou – ženou, což, jak později zjišťuji, je u všech činoherních produkcí záměrné pravidlo. Výtečný nápad, který všemu dává pro mne další rozměr (na jeho rozbor není v tomto reportu prostor).
Z tíživé atmosféry Posledního soudu rychle do prvního patra, je nutno odlehčit na chvíli, ideální se k tomu jeví NÁBOR DO SOKOLA KOŽLANY. Dobíhám, ale náčelník cvičitel (také představitel zemřelého prezidenta v prologu a občasně ležící mrtvoly prezidentovy v rakvi v jedné z instalací)  je nekompromisní – tělocvična kožlanské sokolovny je narvaná k prasknutí. Pohled do itineráře, mám necelé dvě hodinky čas na další propátrávání Hlavy (nakonec v prvním večeru kožlanský nábor do sokola vůbec nestihnu).
Takže co ? Na další téměř hodinové sezení v rocích 1918,1938 či 1948 zatím nemám dost síly. Opět tedy schody nahoru, druhé patro, stále živý a rušný Bar Československo v jiných souvislostech. Chytám konečně „počátek“ celé expozice Hana a Edvard V Československu, Anglii, Francii, Sezimově Ústí. Vnímám taneční a pantomimické kreace dvou protagonistů, poslouchám vzpomínky Hany, velmi citlivě namluvené Milenou Steimasslovou, pobíhám za herci podle jejich tempa, skládám střípky…nejpůsobivější pro mne je pak světnička s postelí pro již nemocného a několika mrtvičkami stiženého člověka, tahle pasáž má neskutečnou sílu výpovědi. Aby divák nepodlehl příliš „ztěžklé“ atmosféře, dostává do rukou kus modelíny. Co s tím. Rozkoukávám se a už to vidím…na pelesti v nohách postele drobné postavičky či prostě jen tvarovaná plastelína, podle zručnosti přihlížejících. Oceňuji nápad a v duchu tleskám, když nahlas je zapovězeno.
Znovu k Adamovi, fascinovaně sleduji jeho kreace, někdy jsou to vtipné přesahy z promítaných dokumentů do prostoru galerie (kterému vévodí obrovský houpací kůň, na něhož taky několikrát dojde. Interakce s diváky, z mého pohledu absolutně nejnáročnější pasáže celých vystoupení. V rychlém či pomalejším tempu se střídají nejrůznější rekvizity i situace. Začínám konečně trochu (tedy snad) chápat, o co tu jde…
Pohled na hodinky…sakra, propásl jsem opět kožlanskou sokolovnu…cože, to už je skoro deset ? Chtě nechtě musím na bus, ani se nestihnu rozloučit. Na cestě k domovu si to celé přehrávám a pocity a dojmy se mísí jak ve vroucím kotli. K tomu všemu trochu vzteku na Honzu Kvasničku a Filipa Nuckollse, pachatele celé záležitosti. Vlastně vůbec nevím, co o tom všem napíšu, vždyť jsem stihl jen tak málo.
Unaven a vyčerpaný…obrazy před očima.
Ráno ovšem, jak známo, je moudřejší večera. Mám jasno, MUSÍM se do Hlavy dnes vrátit. V jízdním řádu Kultu naštěstí žádný jiný program. Od rána přípravy. Mám už plánek i časové rozpisy ze včerejška. Logistika nastupuje, sám si tvořím vlastní itinerář. Celý den neodbytně jediná myšlenka – na návrat. Být znovu u toho. Počáteční „vztek“ na kluky je definitivně pryč. Protože o tohle přeci jde ! V Hlavě EB se toho odehrálo za jeho života tolik, že není v silách běžných tomu zcela porozumět a už vůbec ne stihnout „zaznamenat“. Dnes se půjdu jen „kochat“. Připravený časový plán jak na týdenní výpravu. Těšení. Procházkou ve slunečním dnu znovu do Armaturky. A JE TU!
VEČER DRUHÝ
Po stejném prologu se vrhám znovu do Hlavy. Jen rychlé proběhnutí druhého patra, Adam Mensdorff na svém místě a Bar Československo opět žije. Suterén, rok 1918, sevřený prostor navozuje až konspirační atmosféru. Dvě setkání Beneše s tajemným Svatkovským (s Leninem?), generálem M.R.Štefánikem a s jistým diplomatem ve výtečném trojprovedení Václava Hanzla. Velké množství informací a alternativní hodina dějepisu. Výtečné!
Sprint do prvního patra, stihnu ještě pana prezidenta v rakvi. Před kožlanskou sokolovnou zatím nikdo, mám patnáct minut do náboru. Tak do podkroví, kam jsem včera nevystoupal. Kokpit Milana R.Štefánika, kde si můžete vyzkoušet na počítačovém simulátoru přistávání letounu, které údajně generálovi moc nešlo. Oceňuji vtip i nápad celé instalace, jednoho z oddychových prostorů v Hlavě. Rychle o dvě patra níž, sokolovna. Radostná, vtipná a uvolňující záležitost, do které jsou hojně zapojováni diváci. Výborná atmosféra, výbuchy smíchu, smějeme se hodně i sami sobě, velmi osvěžující.
Jen snadný přechod do roku 1938 (v roli EB výborná Anička Fišerová), ale hlídám hodinky, dám si jen část téhle další dějepisné hodiny a znovu do druhého patra, nechat se opět vtáhnout do životů Edvarda a Hany v tanečních a pantomimických číslech, konečně to mohu vidět kompletně. A znovu Adam Mensdorff a TY TO ZVLÁDNEŠ, EDO. S poklesající čelistí sleduji jeho neúnavnost a kreace, improvizace a interakce s kolemjdoucími. Také bezmeznou trpělivost, když si ho vyhlédne jedna z návštěvnic, evidentně posílená konzumací v Baru Československo a následuje až absurdní skeč, kdy učí mladého EB plavat či lyžovat a  on přitom snaží být tak noblesní a přiblížit se svému vzoru Masarykovi, až to občas působí trapně či směšně. Groteska jak vyšitá, Chaplin by koukal.Taky jsem koukal.
A najednou jsou ty čtyři hodiny zase pryč. Odcházím v poměrně jiné náladě a konečně spokojen, že se mi podařilo stihnout podstatnou část celého obrovského projektu. Z výrazů ostatních souputníků Hlavou lze vyčíst radost z přítomnosti v daném okamžiku.
JE RÁNO, DEN TŘETÍ
Nemohu se dnes, vzhledem k dalšímu programu KULTU,  opět ponořit do Hlavy EB. Závidím trochu těm, kteří dnes ještě mohou a chtějí. Všechno se to poskládalo. A já jsem si uvědomil, že jsem byl u něčeho (ba dokonce součástí něčeho) opravdu velikého, jedinečného a neopakovatelného. A také prchavého, protože dnes večer se Hlava definitivně uzavře a nic z toho se už nebude nikdy opakovat. Myslím na to obrovské, nepředstavitelné množství práce s přípravou projektu (nejde o divadlo, ale o uměleckou instalaci mnou dosud neviděných rozměrů). Myslím na obrovskou invenci všech, kteří se na ní podíleli. Myslím na úžasné výkony všech zúčastněných a v duchu před nimi smekám hluboko k zemi. A myslím také na to, že zatímco vrtošivý a mstivý stařík z Hradu vysílá do veřejnoprávního rozhlasu  svoje zmrdy a jiné vulgarity a chystá se dekorovat vyznamenáním „Za zásluhy o stát“ nomenklaturního kolotočového zpěváka, tady v Ústí se pár bláznů postaralo o to, aby připomínka století trvání naší země byla důstojná , poučná a nevšední, jedinečná a zaznamenání hodná. A já mohl být u toho. Děkuji, vážení. Bylo mi nesmírnou ctí.
PS : Naplno tu prohlašuji, že Honza Kvasnička se svou bandou a Filip Nuckolls jsou PACIENTI. Měli by se vzít za ruce a zajet do Bohnic, možná na pár dnů. Připravit dramaturgicky i logisticky podobný festival, jakým je KULT, starat se o jeho bezchybný průběh a k tomu si vytvořit tak monumentální projekt, který se v mých očích stává největší ozdobou festivalového dění, to prostě není normální. A já miluju blázny! HOWG.
Tagy