KULT 21. ZASTAVENÍ DESÁTÉ aneb v jehlách na šikmě pokřivených vztahů běhati budeš

Loni obstaralo DIVADLO POD PALMOVKOU prolog KULTu svým Mlčením Bobříků, letos jedenadvacátý ročník opět výtečné divadelní přehlídky téměř uzavíralo Ibsenovou NOROU(Domeček pro panenky).
Zatímco loňské vystoupení s Bobříky (a v mezičase i PUSŤTE DONNU K MATURITĚ na libereckém WTF festivalu) jsem jim zblajznul se všemi návnadami, tentokrát jsem odcházel s trochu rozporným pocitem, nadšení se mísilo s rozpaky, které ale neměly dost dobře pojmenovatelné důvody. Jako, že mi něco na tom (ale jen trochu a ne dost na to, aby byl zaplašen celkový výborný dojem) vadilo, ale nevím přesně co.

Slavné Ibsenovo drama je notoricky známé a bylo mnohokrát zpodobněno, včetně filmové verze. A čas od času se objevuje na scénách divadel, což dokládá jeho průběžně stálou aktuálnost. V režijním nadheldu a s nutnou nadsázkou Jana NEBESKÉHO byla nabídnuta svěží inscenace a několik komediálních prvků ji také prospělo. Pro herce náročná (přes dvě hodiny na šikmě) scéna je strohá, ale výmluvná a funkční. A protože jsem příznivcem živé hudby, je-li v divadelním kusu smysluplná, chválím i tuto výbornou součást inscenace. Pěvecká čísla, kdy posluhovačka nebo snad au-pairka v jazzovém rytmu přezpívává právnické formulace o věřitelích a plnitelích, mohou někomu připadat nadbytečná až popisná (možná i trapná), já jsem je však ocenil jako vtipný nápad. Navíc byla bravurně interpretována Hanou SEIDLOVOU, která skutečně umí zpívat.
Největší lahůdkou je samozřejmě výkon Terezy DOČKALOVÉ v roli Nory, po právu oceněný Cenou Thálie za mimořádný herecký výkon 2017. V jejím podání je Nora cukrovou rozkošnou panenkou s parukou platinové blondýny, osciluje někde mezi naivní dětinskostí a koketkou z komiksů a je zpřítomněna jako otisk ze současných life stylových magazínů pro ženy, hranici parodie a karikatury však nijak výrazně nepřekračuje. A co je posunem – její Nora bojuje především sama se sebou, mnohem více, než se společenskými dobovými konvencemi. Předvádí úžasnou škálu pohybů, mimických i hlasových a mluvních projevů a přitom se zcela suverénně pohybuje po šikmě a neustále se přezouvá do nepohodlných bot.
Výkon Terezy je o to výraznější, že kromě výtečného Jana Teplého v roli manžela Torvalda (všechny jejich společné scény jsou ozdobou a je v nich jasně vidět, že si s výkladem charakterů režisér pěkně pohrál) jsou vedlejší role méně vydařené výkladem i herecky, což platí především u Jana HUŠKA v postavě doktora Ranka.
I přes některé výhrady je však inscenace velmi lehce stravitelná, a kdybych to neměl do Prahy tak z ruky, určitě bych si ji nandal ještě aspoň dvakrát, možná třikrát. Kvůli Tereze, která Noru nenechala utopit ani v tak nedivadelním „hluchém“ sále, jakým je bývalé kino ústeckého domu kultury.