KULT 21, zastavení sedmé: vražda krále Gonzaga. Chvíli nastojáka a pak drama jako z praku.

Dejvické divadlo přitáhlo do činoheráku v rámci festivalu Kult i ty, kteří na Střekov za kulturou obyčejně nechodí. Hrála se Vražda krále Gonzaga a divadlo praskalo ve švech. A to se na mnohé nedostalo; představení bylo vyprodané během pár hodin. Je to štěstí divadla z Dejvic , že ho provází jistá proslulost a velká očekávání, ale je také trochu jeho prokletí. Ostatně podobných témat se dotkli herci i v první polovině představení.

Ta je koncipovaná jako sled stanUp výstupů herců, kteří nejprve zahaleni černou látkou a potom už každý za sebe (Babčáková, Melíšková, Žádníková, Jeřábek, Myšička,Trojan) předvedou svůj výstup. Témata se liší, zůstává však společný jmenovatl, kterým je divadlo a odpovědnost umělce (tady pochopitelně zejména herce) za jeho ochotu příjmout odpovědnost za to, do jaké míry je schopen kolaborovat se systémem, kterému třeba sám nevěří, ale který ho živí.

Kdybych viděl podobné představení kdekoli jinde, jakkoli jinak inzerované, asi bych ho přijal bez výhrad a měl bych pro něj jen slova chvály. Každý jednotlivý monolog byl slušně vystavěn, výborně odehrán a měl téma, které nechce být jenom vtipnou historkou za každou cenu. Fakt výborné nastojáka. Jenomže dejvičáci tohle?

O pauze jsem váhal, jestli se do sálu vrátit. Kdybych se nevrátil, udělal bych velkou chybu.

Jedním ze záměrů té první hodinky bylo totiž vystavět cestičku z oslích můstků až ke známé scéně z Hamleta, kdy princ vyzývá herce, aby zahráli králi hru o zavraždění jeho bratra. A nechat ho prožít si znovu svůj hrůzný čin.

Tady se ale nedočkáme repliky hry, kterou sehráli herci na Elsinoru, tady jdeme do velmi aktuální minulosti: k vraždě agenta Litviněnka. Celá inscenace události připomíná nejprve spíše rozhlasovou hru, zběsilost se kterou se ale věci dějí dá do pohybu všechny herce na jevišti, v jednoduchých aranžmá zahrnujících pouze několik židlí a náznaky rekvizit sledujeme dechberoucí příběh. Známá fakta jsou nám předložena v chronologickém pořadí, nejsou nijak interpretována, jenom a pouze předvedena, přesto však dávají dohromady obžalobu, které je jen těžko se bránit.

Diváci se stávají zrcadlem vyprávěnéh příběhu, jsou strženi i zaskočeni. Chybou je, že nemůžeme, tak jako původně Hamlet, sledovat strůjce předváděné vraždy, tvíří tvář tomu hrůznému činu.

Ale to bychom od divadla chtěli moc. A pozvání do Kremlu se asi jen tak nedočkají…