Nemocniční příběhy pana Kůrovce (9) Poslega

S panem Mluvíkem jsem na pokoji již týden. O jeho moskvičovi vím všechno. NDR mám procestovanou z Karl Marx Stadtu až na Rujánu a páčky v retro jeřábu Tatra 148 (Mluvík jezdil s jeřábem) umím zapnout prakticky nazpaměť. Poté, co to můj druhý soused, pan Zdenek, který byl HODNĚ ŠPATNEJ, definitivně zabalil a já na sobě zpozoroval zvýšený výskyt šedivých vlasů, usoudil jsem, že můžu trpět smrtelnou hlukovou deprivací, no Bůh ví, co sundalo Zdendu. Pro jistotu jsem tedy požádal maminku, která mi pořád chtěla něco přivézt, ať mi koupí sluchátka a přiveze comp. Naordinoval jsem si léčbu Youtubem a zdá se, že můj stav se výrazně zlepšil. Přes sluchátka zaznamenávám jenom takové hučení zleva.
No jo, ale co vám chci říct, Mluvík má dneska narozeniny. A dostal moc pěkný dárek od našeho doktora Hyblíka. Něco jako dort, který vařili Pejsek a Kočička (Mluvík je ten zlý pes). Zítra ho totiž čeká vyšetření tlustého střeva, takže musí pít očistnou kůru, to znamená vybumbat za den čtyři litry sladkoslaného slizu. To uznejte, není zrovna výhra v loterii. Mluvík postupně s každým dalším kelímkem přestával mluvit a teď večer už jen apaticky kouká na telku, pročež můžu v klidu vytáhnout sluchátka z uší a užívám nemocničního ticha, které, jak známo, léčí. Ne že bych byl mstivej, ale když na něj očkem kouknu a vidím, jak je zalezlý pod peřinou, vzpomenu si na povídku „Maturitní večírek“ od Šimka a Grossmanna a na mysli mi vytanou slova mých oblíbených klasiků „To máte za kotlet!“.
Takže Mluvíku, ty zaseknuté hučící ložisko, Happy Birthday a „To máš za moskviče“.