Když se snažíte být za každou cenu vtipný, většinou vám to nevyjde. Vychází to mistrům zábavy, co se narodili a už říkali vtipy. Nebo se k tomu dopracovali postupně. Třeba ve školce, na základce, na gymplu, na vejšce. V práci. Lidi se jim smějou, ať už chtěj a nebo vůbec ne. Když je někdo vtipnej, lidi ho maj radši, myslim. Čekaj na jeho srandy. Na bručouna nečeká nikdo. Ale co když ten, co je vtipnej, má toho už po krk a rozhodne se, že už na to prdí, že ho unavuje ostatní bavit? Co pak s tim? To je řečnická otázka, ani nečekám odpověď. Bylo to jen takový moje úvodní zamyšlení.
Časosběrnej dokument je zvláštní žánr. Vyberete si respondenta, ten vám filmování odsouhlasí a dobrovolně si tak vpustí do života filmovej štáb. Na dlouhý roky třeba. Manželské etudy Heleny Třeštíkové jsou toho zářnym příkladem. Helena Třeštíková je mistryní svého oboru, na plátnech kin jsme měli možnost vidět asi deset filmů, kdy s kamerou někomu vtrhla do života, jednou to byl kriminálník – recidivista, jednou nepoučitelná narkomanka. Ale asi nejvíc se proslavila, když desetiletí pozorovala manželské páry. Vždycky se těšim, jak to dopadne. Že jsou ty konce spíš smutný, to je taková ta tečka na závěr. Život bejvá krutej. Helena předala žezlo své dceři Haně a ta teď do kin uvádí svůj debutovej časosběrnej dokument o mladé dvojici, která se seznámila na technoparty a teď to koulí s dětma a s hypotékou životem. Taky v jednom časosběru účinkuju, ale režisérka naštěstí nejeví v poslední době aktivitu, protože má dvě malý děti. Ale slíbila, že jakmile sežene prachy a děti trochu odrostou, zas s kamerou a štábem přijede. Tak jsem zvědavej, jak to se mnou dopadne. Manželské etudy: Novou generaci promítají kina po celý republice, ústeckej Hraničář třeba v úterý 9. dubna.
Střekováci mají svůj oblíbený hudební festival, odehrává se v Parku TGM, pořádají ho dva kamarádi a bývá na jaře, když je fakt hezky a ještě nehrozej vedra. Sejde se vždycky půlka Střekova, malý a velký, a protože jsem tam jednou na skok byl, můžu říct, že ta proklamovaná rodinná atmosféra je tam cítit. Aniž by to pořadatelé tušili, udělali mi dneska radost. Mám o čem psát a o čem píšu je dobrý. Dnes oznámili, že tím největším lákadlem letošního ročníku bude Lenka Dusilová. Nejsem nějakej její fanatickej obdivovatel, ale musím uznat, že si vytyčila cestu a šla po ní. Přes Sluníčko, Pusu, hostovačky s Lucií, po lepší či horší sólo desky, přes šlápnutí vedle ve spolupráci s Landou až po Baromantiku, kde je v mých očích asi nejdůvěryhodnější. Tak si pište – Mezi dvorci, Ústí, Střekov, sobota 18. května.
A už jen krátce. Častokrát sáhnu po muzice, kterou vůbec neznám, ale líbí se mi obal, výtvarná podoba. Tak to bylo i s deskou Dead of Night americkýho hudebníka Orvilla Pecka. Byl na ní muž v masce a v klobouku na červenym pozadí. Nějak to ve mně vzbudilo pozornost a chuť si ji poslechnout. A nelitoval jsem. Mladej kluk, co má rád Elvise a Johnnyho Cashe a hraje jemný country pro 21. století. Tak si ho poslechněte:
