Po světě jezdí mnoho automobilů, asi milarda nebo kolik, jenom ten můj ne. Stojí na dvoře v autodílně tady u nás ve Velkém Šenově a já na něj koukám pokaždé, když jedu kolem vlakem a za čtrnáct dní se nehlo ani o píď, protože … nevím proč.
Asi je rozbitých přeci jenom více automobilů, než jeden. Možná se do dílny doneslo, že jsem bojovník proti oteplování a zplodinám a CO2 a tak mi prostě jenom chtějí pomoct být o trošku radikálnější. Vlastně mi to zase tak moc nevadí, na nádraží dojdu, vlaky sice nejsou tak přesné jako v Japonsku, ale delší zpoždění, než samotná cesta do nejbližšího města (města?, ale jo, města, vem to ďas), jsme měli jenom jednou. A to mi pak pan průvodčí ani nepřišel prodat jízdenku. Nejsem si tak docela jist, jestli to byla kompenzace, nebo byl proste už taky zpožděn, ale zdálo se mi to býti přiměřeným gestem.
Je pravda, že s tou věcí, která praskla v autě, praskla mi moje nejoblíbenější sociální bublina. To je ta, ve které jsem sám, poslouchám rádio a telefon mám pohozený někde na zadním sedadle, kam na něj nedosáhnu, nebo kde ho neslyším. Jedna bublina praskla, do druhých jsem vstoupil:
Obchod u nás na vsi – tohle si fakt kupujete?
Vlak – hodnej průvodčí, přísnej průvodčí, matky na cestě na sociálku i s celou partou harantů, které potřebují pomoci.
Nádražní restaurace – ach, kde že loňské nádražky jsou!
Nasraní chodci – nasraní prostě chodci.
Výborná bublina je ta, která se vyznačuje tím, že nemůže nic stihnout, protože to prostě nejde stihnout; tam jsem setrval jenom chvilku, protože jsem přestoupil do bubliny: no a jako co…
Tam je mi fajn, skoro jako v té, kde jsem byl sám. Ostatně, tady je nás spousta, ale taky vlastně každý sám.
Krom toho se můžu zase zastavit v restauraci, dát si pivo a malej rum a nemusím se strachovat, že přijdu o řidičské oprávnění. Nakonec, kdo ví, jestli ho budu ještě někdy potřebovat, žejo, Milane?
A taky víc čtu a píšu. Myslím, že jsem vždycky líp fungoval na chlast, nežli na čaj.