Tovární komíny, sila, potrubí, výrobní haly, chladící věže, cisterny, trafostanice, odkalovací nádrže, železniční vlečky, vysílače, mosty a stožáry vysokého napětí nezaměnitelným způsobem dotvářejí atmosféru našeho kraje. Přesto k nim máme ambivalentní vztah. Zatímco ještě nedávno jsme v nich viděli symboly pokroku a prosperity, dnes je mlčky obcházíme jako smutné pomníky hospodářského úpadku a poničeného životního prostředí. To je ovšem trochu škoda. Jednak se našeho průmyslového dědictví nezbavíme, i když koroduje a prorůstá vegetací, a jednak má svoje osobité kouzlo, jež dokáže ocenit čím dál víc industriálních romantiků.
Hlad po nevšedních zážitcích
Ačkoliv jich není tolik jako těch, kteří jezdí očumovat Monu Lisu, neustále přibývají. Dokladem je stoupající návštěvnost průmyslových památek v sousedním Sasku nebo v Moravskoslezském kraji. Severozápadní Čechy přitom industriálním romantikům nabízejí ještě víc: nejen různě staré továrny, doly a elektrárny, ale především jejich unikátní kombinaci s ryzí divočinou, a to původní i rekultivovanou. Na své si zde přijdou čtenáři verneovek, inženýři všech oborů i milovníci postapokalyptických filmů. Stačí se jen správně koukat a hlavně vědět, kam vyrazit. O průmyslových památkách se totiž v místních bedekrech píše málo nebo nic.
Jenže hlad po nevšedních zážitcích rychle roste. Snadno se tak může stát, že k prosklené vyhlídce na kotelně ledvické elektrárny brzy přibude i turistická tramvajová linka mezi Mostem a Litvínovem, jež bude zastavovat u velkoplošných informačních panelů. Na nich budou nejen fotografie starého Mostu a Litvínova, ale rovněž výklad o sorele a brutalismu, o dolování uhlí, o rekultivaci bývalého těžebního prostoru či o vývoji místního petrochemického průmyslu. Za severočeskou industriální romantikou byste proto měli vyrazit dřív, než se dostane do hledáčku indických cestovních kanceláří. Nebude to dlouho trvat. Věřte mi.
Neobyčejně rozmanitá trasa
Začít můžete třeba trasou Rusová – Výsluní – Údolí Prunéřovského potoka – Prunéřov, která vede tudy –>. Je sice dlouhá, avšak nenáročná. Navíc je mimořádně zajímavá a neobyčejně rozmanitá. Těsně vedle sebe zde totiž najdete větrné i uhelné elektrárny, širé krušnohorské pláně i husté vrcholové lesy, řady potrubí i nekonečné koleje, nejvyšší krušnohorský vodopád i jedno z nejmalebnějších údolí v Erzgebirge, zaniklé obce i kolonie pečlivě udržovaných chatiček, nádrž na pitnou vodu i nádrže odkalovací, monumentální výsypku popílku i rozlehlou oboru jelení a dančí zvěře, věže hradů a kostelů i chladící věže elektráren. To za trochu námahy stojí, ne?
Cesta je nejhezčí na jaře, kdy kolem Prunéřovského potoka kvetou blatouchy, sasanky a petrklíče, nebo na podzim, kdy na hřebenech rostou ryzce a křemenáče. To dokazuje, že se nám podařilo překonat ekologickou katastrofu 80. let, byť k rajské zahradě má severočeská příroda ještě hodně daleko. Starší část hnědouhelné elektrárny Prunéřov totiž byla uzavřena a ta novější zmodernizována. Díky tomu už nevypouští tuny oxidů síry jako kdysi. Přesto stále patří k největším znečišťovatelům ovzduší v Evropě, aspoň co se týče emisí CO₂. Každá industriální romantika má zkrátka svoji temnou, odvrácenou tvář. Na to nesmíme zapomínat.
Tajný tip:
Víte, že kostel svatého Václava v obci Výsluní patří mezi nejvyhledávanější filmové lokace v Ústeckém kraji? Objevil se např. v 30 případech majora Zemana, v Zapomenutém světle, v Roku Ďábla, v klipu kapely Rammstein nebo v předloňském válečném westernu Krev a zlato. Nedaleko se pak natáčel i česko-německý mysteriózní thriller Schmitke z roku 2014. Pokud ho neznáte, určitě se na něj podívejte. Žádný jiný film totiž nedokázal tak mistrně vystihnout industriálně-dekadentní atmosféru bývalých Sudet. Mimo jiné se v něm dozvíte, že ve větrných elektrárnách straší. To je ostatně jediné rozumné vysvětlení podivných zvuků, jež vydávají.
