Deváté scénického čtení z projektu Překročit hranice (tříletý projektem Činoherního studia a Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, v rámci něhož jsou formou scénických čtení poprvé v České republice uvedeny současné německojazyčné dramatické texty v překladu studentů Katedry germanistiky Filozofické fakulty UJEP) mělo koncem října premiéru v Obejváku v ústeckém činoheráku a jako všechny předchozí texty přineslo obohacení do oblasti nabídky divadelních textů, ke kterým by se asi běžný divadelní divák nedostal. Co se toho týká, je to skvělý počin.
Posledním textem, který jsme mohli na půdě Obejváku vidět, napsal Jakub Nolte. Jmenuje se Rozhovor kvůli dýni a v režii Štěpána Gajdoše se představily Zuzana Truplová a Andrea Berecková.
V anotaci představení se dočteme, že: dvě kamarádky, dvě židle, žádná káva. Nastává dialog o dýních, které možná nikdy nebyly. Není důležité, co je pravda: důležité je, jestli to má hlavu a patu. Jemnými prostředky se rekonstruují jednotlivé dějové linky a životní obrysy dvou žen, jejichž kavárenský dialog se z dovolenkového vyprávění postupně mění na soutěživé fabulování minulosti. Jak upřímní jsme sami k sobě? a opravdu to tak je. Voda šplouchá, pije se káva a vedou se řeči, celá věc nepostrádá napětí a samozřejmě jistý půvab.
Jak je obvyklé, text není tak docela jednoznačný, osahává realitu z různých úhlů a nabízí řadu interpretací a řadou pouze naznačených motivů znejisťuje diváka v tom, o čem je vlastně řeč. Je to o vztahu obou děvčat? O historii země? O ekologii? Je to o zmatku? O zmatku, který vládne světu nebo zmatku, který mají obě ženy v hlavě? Je to o dýních?
Nakonec, myslím, je to tak trochu o všem, což je na jednu stranu inspirující v tom, že po představení máte opravdu o čem přemýšlet, na druhou stranu je to matoucí, protože, kdybyste si s někým vlezli do vany a chtěli to nějak smysluplně probrat, asi nemáte šanci.
Příběh a témata se rozbíhají do všech stran a nikde není vodítko, které by vám umožnilo prohlédnout si celou tu krajinu najednou. Není kde začít a nevíme tak docela přesně kam jít. Není tu nic, co bychom mohli označit si, alespoň pro sebe, jako spoiler, spoiler, který by vysvětlil všechno to, co se ve vaně vlastně děje.
Je to znepokojující, ale není to špatné.
Navíc, i když se hraje s textem v ruce, je tu švih a nasazení, které vás nenechá se tu – zhruba -hodinku nudit.
A to také není málo.
