weby pro nejsevernější čechy

Smutná zpráva o stavu českého kresleného humoru

Nakladatelství Grada společně s Českou unií karikaturistů letos (2021) vydala Velkou knihu českého humoru, ve které představuje v padesáti profilech padesát členů unie.

Předešlu, že je opravdu skvělé, že se takovou knížku po letech vydat podařilo, protože ať je to jakkoli, máme tady časovou konzervu, která třeba někdy poslouží jako referenční bod, podle kterého bude možné tento obor posuzovat.

V té souvislosti je taky dobré připomenout, že je tento výběr podmíněn členstvím v profesní unie, která však zdaleka nezastupuje všechny, kteří se tomuto oboru věnují a naopak téměř bezvýhradně nezahrnuje kreslíře, kteří se kreslení karikatur věnují na profesionální bázi (Kemel, Slíva, Reisenauer).

Důvodů proč o tuhle účast neusilují je mnoho, zjednodušeně můžeme říci, že tím hlavním je to, že Unie karikaturistů nemá žádný vliv, autoritu a, kromě zveřejňování propozic mezinárodních kreslířských soutěží, nezajišťuje pro výtvarníky žádný servis. Vlastně i kniha o které píšeme je jediným skutečně viditelným počinem za celých třicet let fungování unie.

Přinést kdysi (pravda, v době už historicky poměrně vzdálené) obrázky do Mladého světa, kde byl editorem Jaroslav Weigel znamenalo vyslechnout si zpravidla ostré, ale i přesné a empatické hodnocení.

Kniha tak nakonec velmi přesně ilustruje situaci na tomto poli, kde kutají ti vtipní chlapci a děvčata s tužkou, štětcem nebo lepidlem v ruce.

Zhruba jednu třetinu zúčastněných tvoří staří psi. Lubomír Lichý, Břetislav Kovařík, Radek Rakus, Jirka Koštýř a pár dalších. Jsou to autoři, kteří mají svou publikační historii (a někdy i současnost), mají jasně čitelný rukopis a celkem spolehlivou výtvarnou kulturu.

Větší část je potom věnováná hobíkům. Tedy autorům, kteří jsou někdy (asi) (asi ne) víceméně vtipní, jejich výtvarný projev je však v lepším případě snaživý, často potom (slovy autora loga České unie karikaturistů) Michala Hrdého je to nakreslený naprosto z prdele.

Důvodů proč tomu tak je je víc a vlastně spolu dost souvisejí.

Možností publikovat v papírových novinách je pomálu, redakce potom spíš řeší jestli mají obrázků dost než aby vybírali nějakou kvalitu, nikomu se nechce s autory pracovat a vysvětlit jim alespoň základní principy kresby…

Přinést kdysi (pravda, v době už historicky poměrně vzdálené) obrázky do Mladého světa, kde byl editorem Jaroslav Weigel znamenalo vyslechnout si zpravidla ostré, ale i přesné a empatické hodnocení a když byly vaše úmysly opravdu vážné, měli jste na dalších pár měsíců nebo let co dělat. Ale taky šanci, že se můžete dočkat nějakého progresu.

Listování Velkou knihou humoru tak není příliš veselé a kromě zastoupených autorů a jejich kámošů (jé, tak to konečně vyšlo, ty si ale šikovnej!) je spíše smutné a někdy docela k pláči.

A potom zajdete ke knihovničce a vytáhnete ty svazky už ohmatané, ale spolehlivě fungující.

A nebo kouknete, jak se s tímhle oborem vyrovnávají v zahraničí.

Mají náskok.

(psánio pro kurvafix.cz)

 

 

Tagy