Když najdete na Wikipedii heslo věnované Janu Hendrychovi, sochaři a restaurátorovi, uvidíte, že tenhle chlápek vytvořil jedinečné, ale také rozsáhlé dílo. Psát tedy o několika jeho sochách, jak bude následovat, je tak trochu drzost, protože galerie Jana Hendrycha by musela být monumentální. Neexistuje střecha, pod kterou by se všichni ti panáci vešli, a kdybyste je chtěli vystavovat venku, museli byste vyčlenit pořádný lán pole…
Přesto si myslím, že právě skutečnost, že každá z těchto čtyř soch o kterých bude řeč má svůj vlastní prostor a přitom jsou si docela blízko, je skvělá. Je to přesně to, co od veřejného prostoru chceme, co nás těší a co nám dělá radost.
Příběh tří svatých a jednoho rozporuplného pána, kterému ale svaté knihy rovněž věnují velkou pozornost, je důkazem i příkladem toho, jak s námi může žít umění v dokonalé rovnováze a harmonii.
Když kdosi před lety šlohnul sochu svatého Antonína z rozcestí u ilnice ze Zahrádek (u České Lípy) do Kravař, a když byla potom na toto místo z iniciativy doktorky Dražkové instalována nová socha – nikoli replika, ale originál z dílny profesora Hendrycha –, byla to událost milá a, i když nenápadná tak vlastně dechberoucí. Pokaždé, když jedu kolem, ve mně nutně vyloudí úsměv, ať jsem jinak zrovna v jakékoli situaci.
Tohle se stalo v roce 2019 a úžasné je, že tím to neskončilo.
V roce 2021 přibyl nedaleko, kousek od břehu Dolanského rybníka, svatý František a v roce 2022 o kus dál svatý Josef.
Jenže ani tím to neskončilo. Zatím poslední sochou, kterou tu najdeme, je Jidáš. Týpek se špatnou pověstí se tu objevil o Velikonocích roku 2024.
Mám rád místa, kde tyto sochy našly svůj nový domov. Mám rád jejich autora, protože profesor Hendrych je prostě boží, stejně jako všichni, kteří se zasloužili o to, že se můžeme potkávat s kumštem na jednom z nejkrásnějších míst na světě.
Je fakt, že svatého Antonína většinou jen zdravím z jedoucího auta. Svatého Josefa navštěvuji a občas ho hledám v jeho skrýši uprostřed rákosí. Chápu ho, taky mám rád svůj klid. Františka navštěvuji pravidelně – nakonec kousek od něj je taky hastrman a hlavně moje oblíbená Katynka. A s Jidášem se vídám nejčastěji a je to tak asi v pořádku. Mám k němu se svými lidskými selháními asi nejblíž…
Nakonec jeden paradox. Úplně nedávno jsem na tenhle web psal zprávu o knize Haimat Core, která kraj Sudet, kde se právě nacházíme, popisuje z chmurnější, ale stále přetrvávající perspektivy beznaděje a zmaru. Možná právě proto je dobře, že tu pochodují i tito svatí, kteří mi dávají naději, že se s minulostí nejen vyrovnáme, ale dokážeme to se ctí.
